Jov 17
1 Duh se moj kvari, dana mojih nestaje; grobovi su moji.
Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.
2 Kod mene su rugaèi, i oko moje provodi noæi u jadu koji mi zadaju.
Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.
3 Daj mi ko æe jamèiti kod tebe; ko je taj koji æe se rukovati sa mnom?
Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.
4 Jer si od njihova srca sakrio razum; zato ih neæeš uzvisiti.
Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.
5 Ko laska prijateljima, njegovijem æe sinovima oèi posahnuti.
Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.
6 Uèinio je od mene prièu narodima, i postao sam bubnjanje meðu njima.
Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,
7 Potamnjelo je oko moje od jada, i svi udi moji postaše kao sjen.
Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.
8 Zaèudiæe se tome pravi, i bezazleni æe ustati na licemjere.
Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.
9 Ali æe se pravednik držati svojega puta, i ko je èistijeh ruku veæma æe ojaèati.
Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.
10 A vi vratite se svikoliki i hodite; neæu naæi mudra meðu vama.
Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.
11 Dani moji proðoše, misli moje pokidaše se, što imah u srcu.
Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.
12 Od noæi naèiniše dan, i svjetlost je blizu mraka.
Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.
Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své. (Sheol h7585)
14 Grobu vièem: ti si otac moj; crvima: ti si mati moja, ti si sestra moja.
Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.
15 I gdje je sada nadanje moje? moje nadanje ko æe vidjeti?
Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?
