Jov 16
1 A Jov odgovori i reèe:
A odpovídaje Job, řekl:
2 Slušao sam mnogo takih stvari; svi ste dosadni tješioci.
Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.
3 Hoæe li biti kraj praznijem rijeèima? ili šta te tjera da tako odgovaraš?
Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?
4 I ja bih mogao govoriti kao vi, da ste na mom mjestu, gomilati na vas rijeèi i mahati glavom na vas,
Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?
5 Mogao bih vas hrabriti ustima svojim, i micanje usana mojih olakšalo bi bol vaš.
Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.
6 Ako govorim, neæe odahnuti bol moj; ako li prestanem, hoæe li otiæi od mene?
Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.
7 A sada me je umorio; opustošio si sav zbor moj.
Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.
8 Navukao si na me mrštine za svjedoèanstvo; i moja mrša podiže se na me, i svjedoèi mi u oèi.
A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.
9 Gnjev njegov rastrže me, nenavidi me, škrguæe zubima na me, postavši mi neprijatelj sijeva oèima svojima na me.
Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.
10 Razvaljuju na me usta svoja, sramotno me biju po obrazima, skupljaju se na me.
Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.
11 Predao me je Bog nepravedniku, i u ruke bezbožnicima bacio me.
Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.
12 Bijah miran i zatr me, i uhvativši me za vrat smrska me i metnu me sebi za biljegu.
Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.
13 Opkoliše me njegovi strijelci, cijepa mi bubrege nemilice, prosipa na zemlju žuè moju.
Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.
14 Zadaje mi rane na rane, i udara na me kao junak.
Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.
15 Sašio sam kostrijet po koži svojoj, i uvaljao sam u prah slavu svoju.
Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.
16 Lice je moje podbulo od plaèa, na vjeðama je mojim smrtni sjen;
Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.
17 Premda nema nepravde u rukama mojim, i molitva je moja èista.
Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.
18 Zemljo, ne krij krvi što sam prolio, i neka nema mjesta vikanju mojemu.
Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.
19 I sada eto na nebu je svjedok moj, svjedok je moj na visini.
Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.
20 Prijatelji se moji podruguju mnom; oko moje roni suze Bogu.
Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.
21 O da bi se èovjek mogao pravdati s Bogom, kao sin èovjeèiji s prijateljem svojim!
Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.
22 Jer godine izbrojene navršuju se, i polazim putem odakle se neæu vratiti.
Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.
