Psalmi 74
1 Asafa pamācība. Ak Dievs, kāpēc Tu mūs mūžīgi atstūmis, un Tava dusmība kūp pār Tavas ganības avīm?
Vyučující, Azafův. Proč, ó Bože, nás tak do konce zamítáš? Proč roznícena jest prchlivost tvá proti stádci pastvy tvé?
2 Piemini Savu draudzi, ko Tu mantojis no veciem laikiem, un Sev par mantību atpestījis, Ciānas kalnu, uz kā Tu dzīvo.
Rozpomeň se na shromáždění své, jehož jsi od starodávna dobyl a vykoupil, na proutek dědictví svého, na Sion horu tuto, na níž přebýváš.
3 Cel Savas kājas uz to mūžīgo postījumu; ienaidnieks visu ir samaitājis svētā vietā.
Přispějž k hrozným pustinám. Jak všecko pohubil nepřítel v svatyni!
4 Tavi pretinieki rūc Tavā namā, savas zīmes tie likuši par zīmēm.
Řvali nepřátelé tvoji u prostřed shromáždění tvých, a na znamení toho zanechali množství korouhví svých.
5 Tie izrādās, tā kā biezā mežā cirtēji cirvjus cilā.
Za hrdinu jmín byl ten, kterýž co nejvýše zdvihl sekeru, roubaje vazbu dříví jeho.
6 Un nu tie viņas izgreznojumu visnotaļ sadauza ar cirvjiem un veseriem.
A nyní již řezby jeho napořád sekerami a palicemi otloukají.
7 Tie Tavā svētā vietā met uguni, līdz zemei tie sagāna Tava vārda mājas vietu.
Uvrhli oheň do svatyně tvé, na zem zřítivše, poškvrnili příbytku jména tvého.
8 Tie saka savā sirdī: izpostīsim tos(namus) pavisam; visus Dieva lūgšanas namus tai zemē tie ir sadedzinājuši.
Řekli v srdci svém: Vyhubme je napořád. Takž vypálili všecky stánky Boha silného v zemi.
9 Savas zīmes mēs neredzam: neviena pravieša vairs nav, nedz kāda cita pie mums, kas zinātu, cik ilgi tā būs.
Znamení svých nevidíme, jižť není proroka, aniž jest mezi námi, kdo by věděl, dokud to stane.
10 Cik ilgi, ak Dievs, pretinieks nievās, un ienaidnieks zaimos Tavu vārdu mūžam?
I dokudž, ó Bože, útržky činiti bude odpůrce? A nepřítel ustavičně-liž rouhati se bude jménu tvému?
11 Kāpēc Tu atrauj Savu roku, ak, Savu labo roku? Izvelc to no Savas azotes un dari galu.
Proč zdržuješ ruku svou, a pravice své z lůna svého nevzneseš?
12 Taču Dievs ir mans ķēniņš no iesākuma, kas pasniedz visu palīgu zemes virsū.
Však jsi ty, Bože, král můj od starodávna, působíš hojné spasení u prostřed země.
13 Tu caur Savu spēku jūru esi pāršķīris, Tu esi salauzījis pūķu galvas ūdenī.
Ty silou svou rozdělil jsi moře, a potřels hlavy draků u vodách.
14 Tu esi satriecis levijatana galvas, Tu to esi devis par barību tai tautai tuksnesī.
Ty jsi potřel hlavu Leviatanovi, dal jsi jej za pokrm lidu na poušti.
15 Tu esi izšķēlis avotus un upes, Tu esi izkaltējis varenas upes.
Ty jsi otevřel vrchoviště a potoky, ty jsi osušil i řeky prudké.
16 Tiem pieder diena un nakts, Tu esi radījis gaismu un sauli.
Tvůjť jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil.
17 Tu zemei esi licis visas robežas, vasaru un ziemu Tu esi darījis.
Ty jsi založil všecky končiny země, léto i zimy ty jsi sformoval.
18 Piemini to, ka ienaidnieks To Kungu nievā, un ģeķu ļaudis zaimo Tavu vārdu.
Rozpomeniž se na to, že útržky činil ten odpůrce Hospodinu, a lid bláznivý jak se jménu tvému rouhal.
19 Nenodod zvēram Savas ūbeles dvēseli, Savu bēdīgo pulku neaizmirsti mūžam.
Nevydávejž té zběři duše hrdličky své, na stádce chudých svých nezapomínej se na věky.
20 Piemini to derību, jo zemes alas ir palikušas par slepkavu bedrēm.
Ohlédni se na smlouvu; nebo plní jsou i nejtmavější koutové země peleší ukrutnosti.
21 Lai nospiestais neaiziet ar kaunu, lai bēdīgie un nabagi slavē Tavu vārdu.
Nechažť bídní neodcházejí s hanbou, chudý a nuzný ať chválí jméno tvé.
22 Celies, Dievs, iztiesā Savas tiesas, piemini tās nievāšanas, kas Tev notiek no tiem ģeķiem ik dienas.
Povstaniž, ó Bože, a veď při svou, rozpomeň se na pohanění, kteréžť se děje od nesmyslných na každý den.
23 Neaizmirsti Savu pretinieku kliegšanu; to troksni, kas vienmēr pret Tevi no Taviem ienaidniekiem.
Nezapomínej se na vykřikování svých nepřátel, a na hluk proti tobě povstávajících, kterýž se silí ustavičně.
