Ījaba 31
1 Es derību esmu derējis ar savām acīm, ka man nebija uzlūkot sievieti.
Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?
2 Bet kādu daļu Dievs man dod no augšienes, jeb kādu mantību tas Visuvarenais no debesīm?
Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?
3 Vai netaisnam nepienākas nelaime un ļauna darītājam nedienas?
Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?
4 Vai Viņš neredz manus ceļus, vai Viņš neskaita visus manus soļus?
Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?
5 Ja esmu dzinis netaisnību un mana kāja steigusies uz nelietību, -
Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:
6 Lai Viņš mani nosver taisnā svaru kausā, tad Dievs atzīs manu nenoziedzību.
Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.
7 Ja mani soļi no ceļa noklīduši, un mana sirds dzinusies pakaļ manām acīm, ja kas pielipis pie manām rokām:
Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:
8 Tad lai es sēju, un cits to ēd, un mani iedēsti lai top izsakņoti.
Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.
9 Ja mana sirds ļāvās apmānīties sievas dēļ un ja esmu glūnējis pie sava tuvākā durvīm,
Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:
10 Tad lai mana sieva maļ citam, un svešs lai pie tās pieglaužas.
Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.
11 Jo šī ir negantība un noziegums priekš tiesnešiem.
Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.
12 Jo tas ir uguns, kas rij līdz pašai ellei un būtu izsakņojis visu manu padomu. (questioned)
Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.
13 Ja esmu nicinājis sava kalpa vai savas kalpones tiesu, kad tiem kas bija pret mani:
Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?
14 Ko es tad varētu darīt, kad tas stiprais Dievs celtos, un kad Viņš meklētu, ko es varētu atbildēt?
Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?
15 Vai Tas, kas mani radījis mātes miesās, nav radījis viņu arīdzan? Vai Tas pats mūs miesās nav sataisījis(viena veida)?
Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A nesformoval nás hned v životě jeden a týž?
16 Ja nabagam esmu liedzis, kad tam gribējās, vai licis izīgt atraitnes acīm,
Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?
17 Ja esmu ēdis savu kumosu viens pats, tā ka bāriņš no tā arī nebūtu ēdis, -
A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?
18 Jo no manas jaunības viņš pie manis ir uzaudzis kā pie tēva, un no savas mātes miesām es viņu esmu žēlojis, -
Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.
19 Ja esmu redzējis kādu bojā ejam, kam drēbju nebija, un ka nabagam nebija apsega;
Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?
20 Ja viņa gurni man nav pateikušies, kad viņš bija sasilis no manu jēru ādām;
Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?
21 Ja savu roku esmu pacēlis pret bāriņu, kad es redzēju savu palīgu vārtos:
Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:
22 Tad lai mans elkonis atkrīt no pleca un mana roka lai nolūst no stilba.
Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.
23 Jo mani biedina Dieva sods un Viņa augstības priekšā esmu nespēcīgs.
Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.
24 Ja uz zeltu esmu licis savu cerību, vai uz šķīstu zeltu sacījis: mans patvērums;
Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?
25 Ja esmu priecājies, ka man liela manta un ka mana roka ko laba sakrājusi;
Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?
26 Ja saules gaišumu esmu uzlūkojis, kad tas spīdēja, vai mēnesi, kad tas spoži tecēja,
Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,
27 Un mana sirds būtu ļāvusies pievilties, ka savu roku no mutes uz tiem būtu pacēlis (tos godināt);
Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?
28 Tas arī būtu noziegums priekš tiesnešiem, jo es būtu aizliedzis Dievu augstībā.
I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.
29 Ja esmu priecājies par sava nīdētāja nelaimi un lēkājis, kad posts to aizņēma.
Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?
30 Jo es savai mutei neļāvu grēkot, ka es viņa dvēseli būtu lādējis, -
Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.
31 Ja manai saimei nebija jāsaka: vai kāds pie viņa galda gaļas nav paēdis?
Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?
32 Svešiniekam nebija jāpaliek par nakti ārā, savas durvis es atdarīju pret ceļa pusi -
Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.
33 Ja kā Ādams esmu apklājis savus pārkāpumus, savu noziegumu apslēpdams savā sirdī
Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?
34 Ka man bija bail no tā lielā pulka, vai ka radu pelšana man biedēja, ka es klusu turējos, negāju ārā pa durvīm -
A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.
35 Ak kaut man būtu, kas mani klausītu! redzi, še mans raksts, lai Dievs man atbild, un tas raksts, ko mans pretinieks rakstījis!
Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.
36 Tiešām, uz saviem kamiešiem es to gribu nest, to sev gribu apsiet kā kroni.
Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.
37 Visus savus soļus es tam gribu izstāstīt, kā valdnieks es pie tā gribu pieiet -
Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.
38 Ja mans tīrums par mani kliedz, un viņa vagas kopā raud,
Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,
39 Ja es viņa augļus esmu velti ēdis un arāju dvēselei licis nopūsties:
Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:
40 Tad lai man aug dadži kviešu vietā un ērkšķi miežu vietā! Tā Ījaba vārdi beidzās.
Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. Skonávají se slova Jobova.
