Ījaba 29
1 Un Ījabs teica vēl tālāk savus teikumus un sacīja:
Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
2 Ak kaut es vēl būtu tāds kā pirmajos mēnešos, kā tai laikā, kad Dievs mani pasargāja;
Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
3 Kad Viņa spīdeklis spīdēja pār manu galvu, un es Viņa gaismā staigāju pa tumsību;
Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
4 Kā es biju savas jaunības laikā, kad Dievs mājoja pār manu dzīvokli,
Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
5 Kad tas Visuvarenais vēl bija ar mani, un mani bērni man apkārt;
Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
6 Kad savus soļus mazgāju krējumā, un akmens kalni man izlēja eļļas upes.
Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
7 Kad es pa vārtiem izgāju pilsētā, kad savu krēslu noliku uz tirgus(laukuma);
Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
8 Tad jaunekļi mani redzot stājās pie malas, un sirmgalvji pacēlās un palika stāvot.
Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
9 Virsnieki mitējās runāt un lika roku uz savu muti,
Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
10 Lielkungu balss apklusa, un viņu mēle pielipa pie zoda.
Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
11 Jo kura auss mani dzirdēja, tā mani teica laimīgu, un kura acs mani redzēja, tā deva man liecību.
Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
12 Jo es izglābu nabagu, kas brēca, un bāriņu, kam nebija palīga.
Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
13 Svētība no tā, kas ietu bojā, nāca pār mani, un atraitņu sirdi es iepriecināju.
Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
14 Es apģērbos ar taisnību, un tā mani aptērpa, mana krietnība man bija kā mētelis un kā ķēniņa cepure.
V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
15 Es biju aklam acs un biju tizlam kāja.
Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
16 Nabagiem es biju par tēvu, un nezināma sūdzību es izvaicāju.
Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
17 Es salauzīju netaisnā dzerokšļus un izrāvu laupījumu no viņa zobiem.
A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
18 Un es sacīju: es nomiršu savā ligzdā un manu dienu būs daudz kā smiltis.
A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
19 Mana sakne izpletīsies pie ūdens, un rasa paliks pa nakti uz manām lapām.
Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
20 Mana godība būs vienmēr jauna pie manis, un manam stopam labi izdosies manā rokā. -
Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
21 Uz mani klausījās un gaidīja un klusu saņēma manu padomu.
Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
22 Pēc maniem vārdiem neviens vairs nerunāja, un mana valoda uz tiem pilēja.
Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
23 Pēc manis ilgojās kā pēc lietus, un atpleta savu muti kā uz vasaras lietu.
Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
24 Es tiem uzsmaidīju, kad tiem nebija drošības, un mana vaiga gaišumu tie neskumdināja.
Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
25 Es tiem biju ceļa rādītājs un sēdēju goda vietā un mājoju kā ķēniņš starp saviem pulkiem, kā noskumušu iepriecinātājs.
Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.
