Job 14

1 L'homme né de la femme est borné dans ses jours, et rassasié d'alarmes.

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

2 Comme la fleur il pousse, et il est tranché, il fuit comme l'ombre, et n'est point permanent.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

3 Et c'est sur lui que tu tiens tes yeux ouverts! et c'est moi que tu mènes en jugement avec toi!

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

4 De la souillure fera-t-on naître un homme pur? Pas un.

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

5 Si ses jours sont déterminés, si le nombre de ses mois par devers toi est marqué, si tu en fixas le terme qu'il ne franchira pas,

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

6 ne le suis plus de l'œil! pour qu'il ait du relâche, et puisse se réjouir, comme un mercenaire de sa journée!

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

7 Pour l'arbre, en effet, il est un espoir: est-il coupé, il reverdit encore, et ne cesse pas de pousser des jets;

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

8 si sa racine devient caduque en terre, et que dans la poussière sa tige se meure,

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

9 au parfum des eaux il se ranime, et, comme un plant, il pousse des rameaux.

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

10 Mais quand l'homme meurt, le voilà gisant! quand le mortel expire, où est-il?

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

11 L'eau s'est écoulée du lac, et la rivière tarit et se dessèche;

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

12 ainsi l'homme se couche, et il ne se relève pas; jusqu'à ce qu'il n'y ait plus de ciel, on ne se réveille pas, et l'on n'est point tiré de son sommeil.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

13 O! si dans les Enfers Tu me plongeais, me cachais, jusqu'à ce que passe ta colère, me fixant un terme pour me rendre ton souvenir! (Sheol h7585)

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

14 Une fois mort, l'homme revivrait-il?… Je patienterais durant tous mes jours de corvée, jusqu'à ce qu'on vînt me relever:

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

15 tu appellerais, et je te répondrais… Tu languirais après l'ouvrage de tes mains!

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

16 Mais maintenant tu comptes mes pas! N'es-tu pas aux aguets de mon péché?

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

17 L'acte de mon crime dans le sac est scellé, et tu imagines encore, pour ajouter à ma faute!

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

18 Mais enfin la montagne éboulée gît anéantie, et le rocher se mine détaché de sa place:

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

19 les pierres sont creusées par les eaux, dont les flots emportent la poudre de la terre. Ainsi tu as détruit l'espérance du mortel;

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

20 incessamment tu l'assailles, et il s'en va; tu altères son visage, et le pousses dehors:

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

21 ses fils sont honorés, et il n'en sait rien; ils sont dans la bassesse, et il l'ignore;

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

22 sa chair ne ressent que sa propre douleur, et son âme pour lui seul s'attriste.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.