Job 30

1 Et maintenant!… je suis la risée de plus jeunes que moi, De ceux dont je dédaignais de mettre les pères Parmi les chiens de mon troupeau.

Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

2 Mais à quoi me servirait la force de leurs mains? Ils sont incapables d’atteindre la vieillesse.

Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

3 Desséchés par la misère et la faim, Ils fuient dans les lieux arides, Depuis longtemps abandonnés et déserts;

Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

4 Ils arrachent près des arbrisseaux les herbes sauvages, Et ils n’ont pour pain que la racine des genêts.

Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

5 On les chasse du milieu des hommes, On crie après eux comme après des voleurs.

Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

6 Ils habitent dans d’affreuses vallées, Dans les cavernes de la terre et dans les rochers;

Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

7 Ils hurlent parmi les buissons, Ils se rassemblent sous les ronces.

V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

8 Êtres vils et méprisés, On les repousse du pays.

Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

9 Et maintenant, je suis l’objet de leurs chansons, Je suis en butte à leurs propos.

Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

10 Ils ont horreur de moi, ils se détournent, Ils me crachent au visage.

V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

11 Ils n’ont plus de retenue et ils m’humilient, Ils rejettent tout frein devant moi.

Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

12 Ces misérables se lèvent à ma droite et me poussent les pieds, Ils se fraient contre moi des sentiers pour ma ruine;

Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

13 Ils détruisent mon propre sentier et travaillent à ma perte, Eux à qui personne ne viendrait en aide;

Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

14 Ils arrivent comme par une large brèche, Ils se précipitent sous les craquements.

Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

15 Les terreurs m’assiègent; Ma gloire est emportée comme par le vent, Mon bonheur a passé comme un nuage.

Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

16 Et maintenant, mon âme s’épanche en mon sein, Les jours de la souffrance m’ont saisi.

A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

17 La nuit me perce et m’arrache les os, La douleur qui me ronge ne se donne aucun repos,

Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

18 Par la violence du mal mon vêtement perd sa forme, Il se colle à mon corps comme ma tunique.

Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

19 Dieu m’a jeté dans la boue, Et je ressemble à la poussière et à la cendre.

Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

20 Je crie vers toi, et tu ne me réponds pas; Je me tiens debout, et tu me lances ton regard.

Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

21 Tu deviens cruel contre moi, Tu me combats avec la force de ta main.

Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

22 Tu me soulèves, tu me fais voler au-dessus du vent, Et tu m’anéantis au bruit de la tempête.

Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

23 Car, je le sais, tu me mènes à la mort, Au rendez-vous de tous les vivants.

Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

24 Mais celui qui va périr n’étend-il pas les mains? Celui qui est dans le malheur n’implore-t-il pas du secours?

Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

25 N’avais-je pas des larmes pour l’infortuné? Mon cœur n’avait-il pas pitié de l’indigent?

Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

26 J’attendais le bonheur, et le malheur est arrivé; J’espérais la lumière, et les ténèbres sont venues.

Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

27 Mes entrailles bouillonnent sans relâche, Les jours de la calamité m’ont surpris.

Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

28 Je marche noirci, mais non par le soleil; Je me lève en pleine assemblée, et je crie.

Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

29 Je suis devenu le frère des chacals, Le compagnon des autruches.

Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

30 Ma peau noircit et tombe, Mes os brûlent et se dessèchent.

Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

31 Ma harpe n’est plus qu’un instrument de deuil, Et mon chalumeau ne peut rendre que des sons plaintifs.

A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.