Psaumes 102
1 Prière d’un malheureux qui se sent défaillir et répand sa plainte devant l’Eternel. Eternel, écoute de grâce ma prière; que ma supplication vienne jusqu’à toi.
Modlitba chudého, když sevřín jsa, před Hospodinem vylévá žádosti své. Hospodine, slyš modlitbu mou, a volání mé přijdiž k tobě.
2 Ne me dérobe pas ta face au jour de ma détresse, incline vers moi ton oreille; lorsque je t’invoque, exauce-moi sans retard.
Neskrývej tváři své přede mnou, v den ssoužení mého nakloň ke mně ucha svého; když k tobě volám, rychle vyslyš mne.
3 Car mes jours se consument dans la fumée, et mes os sont brûlants comme un brasier.
Nebo mizejí jako dým dnové moji, a kosti mé jako ohniště vypáleny jsou.
4 Mon cœur est flétri, desséché comme l’herbe, car j’ai oublié de manger mon pain.
Poraženo jest jako bylina, a usvadlo srdce mé, tak že jsem chleba svého jísti zapomenul.
5 A force de pousser des gémissements, mes os sont collés à ma chair.
Od hlasu lkání mého přilnuly kosti mé k kůži mé.
6 Je ressemble au pélican du désert, je suis devenu pareil au hibou des ruines.
Podobný jsem učiněn pelikánu na poušti, jsem jako výr na pustinách.
7 Je souffre d’insomnie, et suis comme un passereau solitaire sur le toit.
Bdím, a jsem jako vrabec osamělý na střeše.
8 Tous les jours mes ennemis m’insultent; ceux qui sont en rage contre moi font de mon nom une malédiction.
Každý den utrhají mi nepřátelé moji, a posměvači moji proklínají mnou.
9 Car j’ai mangé des cendres comme du pain; à mon breuvage j’ai mêlé mes larmes,
Nebo jídám popel jako chléb, a k nápoji svému slz přiměšuji,
10 à cause de ta colère et de ton irritation, puisque tu m’as soulevé et lancé au loin.
Pro rozhněvání tvé a zažžený hněv tvůj; nebo zdvihna mne, hodils mnou.
11 Mes jours sont comme une ombre qui s’allonge, et moi, comme l’herbe, je me dessèche.
Dnové moji jsou jako stín nachýlený, a já jako tráva usvadl jsem.
12 Mais toi, Eternel, tu trônes à jamais, et ton nom dure de génération en génération.
Ale ty, Hospodine, na věky zůstáváš, a památka tvá od národu až do pronárodu.
13 Tu te lèveras, tu prendras Sion en pitié, car il est temps de lui faire grâce: l’heure est venue!
Ty povstana, smiluješ se nad Sionem, nebo čas jest učiniti milost jemu, a čas uložený přišel.
14 Car tes serviteurs affectionnent ses pierres, et ils chérissent jusqu’à sa poussière.
Nebo líbost mají služebníci tvoji v kamení jeho, a nad prachem jeho slitují se,
15 Alors les peuples révéreront le nom de l’Eternel, tous les rois de la terre ta gloire.
Aby se báli pohané jména Hospodinova, a všickni králové země slávy tvé,
16 Car l’Eternel rebâtit Sion, il s’y manifeste dans sa majesté.
Když by Hospodin vzdělal Sion, a ukázal se v slávě své,
17 Il se tourne vers la prière du pauvre dénudé, il ne dédaigne pas ses invocations.
Když by popatřil k modlitbě poníženého lidu, nepohrdaje modlitbou jejich.
18 Que cela soit consigné par écrit pour les générations futures, afin que le peuple à naître loue l’Eternel!
Budeť to zapsáno pro budoucí potomky, a lid, kterýž má stvořen býti, chváliti bude Hospodina,
19 Parce qu’il abaisse ses regards de sa hauteur sainte, parce que l’Eternel, du haut du ciel, a les yeux ouverts sur la terre,
Že shlédl s výsosti svatosti své. Hospodin s nebe na zemi že popatřil,
20 pour entendre les soupirs des captifs, pour briser les liens de ceux qui sont voués à la mort.
Aby vyslyšel vzdychání vězňů, a rozvázal ty, kteříž již k smrti oddání byli,
21 De la sorte on publiera, dans Sion, le nom de l’Eternel, et ses louanges dans Jérusalem,
Aby vypravovali na Sionu jméno Hospodinovo, a chválu jeho v Jeruzalémě,
22 lorsque les nations à l’envi s’y rassembleront, et les empires pour adorer l’Eternel.
Když se spolu shromáždí národové a království, aby sloužili Hospodinu.
23 Il a épuisé, dans la marche, ma vigueur, il a abrégé mes jours.
Ztrápilť jest na cestě sílu mou, ukrátil dnů mých,
24 "Mon Dieu, disais-je, ne m’enlève pas au milieu de mes jours, toi, dont les années embrassent toutes les générations.
Až jsem řekl: Můj Bože, nebeř mne u prostřed dnů mých; od národu zajisté až do pronárodu jsou léta tvá,
25 Jadis tu as fondé la terre, et les cieux sont l’œuvre de tes mains.
I prvé nežlis založil zemi, a dílo rukou svých, nebesa.
26 Ils périront, eux, mais toi, tu subsisteras; ils s’useront tous comme un vêtement. Tu les changeras comme un habit, et ils passeront,
Onať pominou, ty pak zůstáváš; všecky ty věci jako roucho zvetšejí, jako oděv změníš je, a změněny budou.
27 mais toi, tu restes toujours le même, et tes années ne prendront pas fin.
Ty pak jsi tentýž, a léta tvá nikdy nepřestanou.
28 Les fils de tes serviteurs demeureront, et leur postérité sera affermie devant toi."
Synové služebníků tvých bydliti budou, a símě jejich zmocní se před tebou.
