Job 29
1 And Job continued his discourse:
Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
2 “How I long for the months gone by, for the days when God watched over me,
Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
3 when His lamp shone above my head, and by His light I walked through the darkness,
Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
4 when I was in my prime, when the friendship of God rested on my tent,
Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
5 when the Almighty was still with me and my children were around me,
Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
6 when my steps were bathed in cream and the rock poured out for me streams of oil!
Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
7 When I went out to the city gate and took my seat in the public square,
Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
8 the young men saw me and withdrew, and the old men rose to their feet.
Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
9 The princes refrained from speaking and covered their mouths with their hands.
Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
10 The voices of the nobles were hushed, and their tongues stuck to the roofs of their mouths.
Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
11 For those who heard me called me blessed, and those who saw me commended me,
Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
12 because I rescued the poor who cried out and the fatherless who had no helper.
Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
13 The dying man blessed me, and I made the widow’s heart sing for joy.
Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
14 I put on righteousness, and it clothed me; justice was my robe and my turban.
V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
15 I served as eyes to the blind and as feet to the lame.
Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
16 I was a father to the needy, and I took up the case of the stranger.
Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
17 I shattered the fangs of the unjust and snatched the prey from his teeth.
A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
18 So I thought: ‘I will die in my nest and multiply my days as the sand.
A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
19 My roots will spread out to the waters, and the dew will rest nightly on my branches.
Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
20 My glory is ever new within me, and my bow is renewed in my hand.’
Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
21 Men listened to me with expectation, waiting silently for my counsel.
Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
22 After my words, they spoke no more; my speech settled on them like dew.
Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
23 They waited for me as for rain and drank in my words like spring showers.
Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
24 If I smiled at them, they did not believe it; the light of my countenance was precious.
Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
25 I chose their course and presided as chief. So I dwelt as a king among his troops, as a comforter of the mourners.
Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.
