Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Militia est vita hominis super terram: et sicut dies mercenarii, dies eius.
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Sicut servus desiderat umbram, et sicut mercenarius præstolatur finem operis sui:
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
Sic et ego habui menses vacuos, et noctes laboriosas enumeravi mihi.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Si dormiero, dicam: Quando consurgam? et rursum expectabo vesperam, et replebor doloribus usque ad tenebras.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Induta est caro mea putredine et sordibus pulveris, cutis mea aruit, et contracta est.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Dies mei velocius transierunt quam a texente tela succiditur, et consumpti sunt absque ulla spe.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Memento quia ventus est vita mea, et non revertetur oculus meus ut videat bona.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Nec aspiciet me visus hominis: oculi tui in me, et non subsistam.
Sicut consumitur nubes, et pertransit: sic qui descenderit ad inferos, non ascendet. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
Nec revertetur ultra in domum suam, neque cognoscet eum amplius locus eius.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Quapropter et ego non parcam ori meo, loquar in tribulatione spiritus mei: confabulabor cum amaritudine animæ meæ.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Numquid mare ego sum, aut cetus, quia circumdedisti me carcere?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Si dixero: Consolabitur me lectulus meus, et relevabor loquens mecum in strato meo:
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Terrebis me per somnia, et per visiones horrore concuties.
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
Quam ob rem elegit suspendium anima mea, et mortem ossa mea.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
Desperavi, nequaquam ultra iam vivam: parce mihi, nihil enim sunt dies mei.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Quid est homo, quia magnificas eum? aut quid apponis erga eum cor tuum?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
Visitas eum diluculo, et subito probas illum:
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Usquequo non parcis mihi, nec dimittis me ut glutiam salivam meam?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Peccavi, quid faciam tibi o custos hominum? quare posuisti me contrarium tibi, et factus sum mihimetipsi gravis?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Cur non tollis peccatum meum, et quare non aufers iniquitatem meam? ecce, nunc in pulvere dormiam: et si mane me quæsieris, non subsistam.
