Jób 6
1 Odpovídaje pak Job, řekl:
Respondens autem Iob, dixit:
2 Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
Utinam appenderentur peccata mea, quibus iram merui: et calamitas, quam patior, in statera.
3 Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
Quasi arena maris hæc gravior appareret: unde et verba mea dolore sunt plena:
4 Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
Quia sagittæ Domini in me sunt, quarum indignatio ebibit spiritum meum, et terrores Domini militant contra me.
5 Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
Numquid rugiet onager cum habuerit herbam? aut mugiet bos cum ante præsepe plenum steterit?
6 Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
Aut poterit comedi insulsum, quod non est sale conditum? aut potest aliquis gustare, quod gustatum affert mortem?
7 Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
Quæ prius nolebat tangere anima mea, nunc præ angustia, cibi mei sunt.
8 Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
Quis det ut veniat petitio mea: et quod expecto, tribuat mihi Deus?
9 Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
Et qui cœpit, ipse me conterat: solvat manum suam, et succidat me?
10 Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
Et hæc mihi sit consolatio ut affligens me dolore, non parcat, nec contradicam sermonibus Sancti.
11 Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
Quæ est enim fortitudo mea ut sustineam? aut quis finis meus, ut patienter agam?
12 Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
Nec fortitudo lapidum fortitudo mea, nec caro mea ænea est.
13 Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
Ecce, non est auxilium mihi in me, et necessarii quoque mei recesserunt a me.
14 Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
Qui tollit ab amico suo misericordiam, timorem Domini derelinquit.
15 Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
Fratres mei præterierunt me, sicut torrens qui raptim transit in convallibus.
16 Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
Qui timent pruinam, irruet super eos nix.
17 V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
Tempore, quo fuerint dissipati, peribunt: et ut incaluerit, solventur de loco suo.
18 Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
Involutæ sunt semitæ gressuum eorum: ambulabunt in vacuum, et peribunt.
19 To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
Considerate semitas Thema, itinera Saba, et expectate paulisper.
20 Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
Confusi sunt, quia speravi: venerunt quoque usque ad me, et pudore cooperti sunt.
21 Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.
Nunc venistis: et modo videntes plagam meam timetis.
22 Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
Numquid dixi: Afferte mihi, et de substantia vestra donate mihi?
23 Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
Vel, Liberate me de manu hostis, et de manu robustorum eruite me?
24 Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
Docete me, et ego tacebo: et siquid forte ignoravi, instruite me.
25 Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
Quare detraxistis sermonibus veritatis, cum e vobis nullus sit qui possit arguere me?
26 Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
Ad increpandum tantum eloquia concinnatis, et in ventum verba profertis.
27 Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
Super pupillum irruitis, et subvertere nitimini amicum vestrum.
28 A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
Verumtamen quod cœpistis explete: præbete aurem, et videte an mentiar.
29 Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
Respondete obsecro absque contentione: et loquentes id quod iustum est, iudicate.
30 A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
Et non invenietis in lingua mea iniquitatem, nec in faucibus meis stultitia personabit.
