< Jób 32 >
1 A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,
Då vände de tre män åter att svara Job; efter han höll sig rättfärdigan.
2 Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.
Men Elihu, Baracheels son, af Bus af Kams slägte, vardt vreder uppå Job, att han höll sina själ rättfärdigare än Gud.
3 Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.
Ock vardt han vred uppå de tre hans vänner, att de intet svar funno, och dock fördömde Job.
4 Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.
Ty Elihu hade bidt, så länge de hade talat med Job, efter de voro äldre än han.
5 Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.
Derföre, då, han såg, att intet svar var i de tre mäns mun, vardt han vred.
6 I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.
Och så svarade Elihu, Baracheels son, af Bus, och sade: Jag är ung, och I ären gamle, derföre hafver jag skytt, och fruktat bevisa min konst på eder.
7 Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.
Jag tänkte: Låt åren tala, och åldren bevisa vishet.
8 Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.
Men anden är i menniskone, och dens Allsmägtigas Ande gör henne förståndiga.
9 Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.
Mästarena äro icke de visaste, och de gamle förstå icke hvad rätt är.
10 A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.
Derföre vill jag ock tala; hör härtill, jag vill ock bevisa mina konst.
11 Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,
Si, jag hafver bidt, medan I talat hafven; jag hafver gifvit akt på edart förstånd, tilldess I hafven gjort en ända på edart tal.
12 A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.
Och jag hafver haft akt uppå eder, och si, ingen är ibland eder, som Job straffa, eller till hans ord svara kan.
13 Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.
I mågen tilläfventyrs säga: Vi hafve drabbat på vishetena, att Gud hafver bortkastat honom, och ingen annar.
14 Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.
Det talet gör mig icke fyllest; jag vill intet svara honom, efter som I taladen.
15 Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.
Ack! de uppgifvas, och kunna intet mer svara; de kunna intet mer tala.
16 Èekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,
Efter jag nu bidt hafver, och de kunna intet tala; förty de stå tyste, och svara intet mer;
17 Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.
Vill jag dock svara min part, och bevisa mina konst;
18 Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.
Ty jag är så full med ordom, att min ande ängslas i minom buk.
19 Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.
Si, min buk är såsom must, dem tilltäppt är, hvilken ny fat sönderslår.
20 Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.
Jag måste tala, att jag må få andas; jag måste upplycka mina läppar och svara.
21 Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.
Jag vill på ingens person se, och ingo mennisko till vilja tala;
22 Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.
Förty jag vet icke, om jag så gjorde, om min skapare innan en kort tid mig borttagandes vorde.