Kazatel 1
1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
ダビデの子 ヱルサレムの王 傅道者の言
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
傅道者言く 空の空 空の空なる哉 都て空なり
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
日の下に人の労して爲ところの諸の動作はその身に何の益かあらん
4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
世は去り世は來る 地は永久に長存なり
5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
日は出で日は入り またその出し處に喘ぎゆくなり
6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
風は南に行き又轉りて北にむかひ 旋轉に旋りて行き 風復その旋轉る處にかへる。
7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
河はみな海に流れ入る 海は盈ること無し 河はその出きたれる處に復還りゆくなり
8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
萬の物は労苦す 人これを言つくすことあたはず 目は見に飽ことなく耳は聞に充ること無し
9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
曩に有りし者はまた後にあるべし 曩に成し事はまた後に成べし 日の下には新しき者あらざるなり
10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
見よ是は新しき者なりと指て言べき物あるや 其は我等の前にありし世々に既に久しくありたる者なり
11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
己前のものの事はこれを記憶ることなし 以後のものの事もまた後に出る者これをおぼゆることあらじ
12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
われ傅道者はヱルサレムにありてイスラエルの王たりき
13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
我心を盡し智慧をもちひて天が下に行はるる諸の事を尋ねかつ考覈たり此苦しき事件は神が世の人にさづけて之に身を労せしめたまふ者なり
14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
我日の下に作ところの諸の行爲を見たり 嗚呼皆空にして風を捕ふるがごとし
15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
曲れる者は直からしむるあたはす欠たる者は散をあはするあたはず
16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
我心の中に語りて言ふ 嗚呼我は大なる者となれり 我より先にヱルサレムにをりしすべての者よりも我は多くの智慧を得たり 我心は智慧と知識を多く得たり
17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
我心を盡して智慧を知んとし狂妄と愚癡を知んとしたりしが 是も亦風を捕ふるがごとくなるを暁れり
18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
夫智慧多ければ憤激多し 知識を増す者は憂患を増す
