Římanům 14
1 Mdlého pak u víře přijímejte ne k hádkám o otázkách.
Him that is weak in his faith, receive ye, —not for disputing opinions: —
2 Nebo někdo věří, že může jísti všecko; jiný pak mdlý jsa, jí zelí.
One, indeed, hath faith to eat all things, whereas, he that is weak, eateth herbs:
3 Ten kdož jí, nepokládej sobě za nic toho, kdož nejí; a kdo nejí, toho nepotupuj, kdož jí. Nebo Bůh přijal jej.
Let not, him that eateth, despise him that eateth not, and let not, him that eateth not, judge him that eateth; for, God, hath received him.
4 Ty kdo jsi, abys tupil cizího služebníka? Však Pánu svému stojí, aneb padá. Budeť pak ustaven; mocen jest zajisté Bůh utvrditi jej.
Who art, thou, that judgest another’s domestic? To his own master, he standeth or falleth; he shall, however, be made to stand, —for his master is able to make him stand.
5 Nebo někdo rozsuzuje mezi dnem a dnem, a někdo soudí každý den. Jeden každý v svém smyslu ujištěn buď.
[For], one, indeed esteemeth one day beyond another, whereas, another, esteemeth every day: —let, each one, in his own mind be fully persuaded.
6 Kdož dnů šetří, Pánu šetří; a kdo nešetří, Pánu nešetří. A kdo jí, Pánu jí, nebo děkuje Bohu; a kdož nejí, Pánu nejí, a děkuje Bohu.
He that regardeth the day, unto the Lord, regardeth it, —and, he that eateth, unto the Lord, doth eat, for he giveth thanks unto God; and, he that eateth not, unto the Lord, doth not eat and give God thanks.
7 Žádný zajisté z nás není sám sobě živ, a žádný sobě sám neumírá.
For, none of us, unto himself liveth, and, none, unto himself dieth;
8 Nebo buď že jsme živi, Pánu živi jsme; buď že mřeme, Pánu mřeme. A tak buď že jsme živi, buď že umíráme, Páně jsme.
For both, if we live, unto the Lord, we live, and, if we die, unto the Lord, we die; whether therefore we live, the Lord’s, we are; or whether we die, the Lord’s, we are;
9 Na toť zajisté Kristus i umřel, i z mrtvých vstal, i ožil, aby nad živými i nad mrtvými panoval.
For, to this end, Christ died and lived, in order that, both of dead and living, he might have lordship.
10 Ty pak proč potupuješ bratra svého? Aneb také ty proč za nic pokládáš bratra svého? Však všickni staneme před stolicí Kristovou.
But, thou, why dost thou judge thy brother? Aye! and thou, why dost thou despise thy brother? For, all of us, shall present ourselves unto the judgment seat of God;
11 Psáno jest zajisté: Živť jsem já, praví Pán, žeť přede mnou bude klekati každé koleno, a každý jazyk vyznávati bude Boha.
For it is written—Living am, I, saith the Lord, unto me, shall bow every knee, and, every tongue, shall openly confess unto God.
12 A takť jeden každý z nás sám za sebe počet vydávati bude Bohu.
Hence, [then], each one of us, of himself shall give account unto God.
13 Nesuďmež tedy více jedni druhých, ale toto raději rozsuzujte, abyste nekladli úrazu neb pohoršení bratru.
No longer, then, upon one another, let us be sitting in judgment, but, this, judge ye rather—not to be putting a cause of stumbling before your brother or an occasion to fall.
14 Vímť a ujištěn jsem v Pánu Ježíši, žeť nic nečistého není samo z sebe; než tomu, kdož tak soudí, že by nečisté bylo, jemuť nečisté jest.
I know and am persuaded in the Lord Jesus—that, nothing, is profane of itself, —save to him who reckoneth anything to be profane, unto that man, [it is] profane,
15 Ale bývá-liť rmoucen bratr tvůj pro pokrm, již nechodíš podlé lásky. Nepřivozujž k zahynutí pokrmem svým toho, za kteréhož Kristus umřel.
If, in fact, because of food, thy brother is being grieved, no longer, by the rule of love, art thou walking: —do not, by thy food, that man, be destroying, on whose behalf Christ died!
16 Nebudiž tedy v porouhání dáno dobré vaše.
Therefore, suffer not to be defamed, your own good thing;
17 Království zajisté Boží není pokrm a nápoj, ale spravedlnost a pokoj a radost v Duchu svatém.
For the kingdom of God is not eating and drinking, but righteousness and peace and joy in Holy Spirit;
18 Nebo kdož v tom slouží Kristu, milý jest Bohu a lidem příjemný.
For, he that in this doeth service unto the Christ, is acceptable unto God, and approved unto men.
19 Protož následujme toho, což jest ku pokoji a k vzdělání společnému.
Hence, then, the things pertaining to peace, let us pursue, and the things which belong to the upbuilding one of another:
20 Nekaziž pro pokrm díla Božího. Všecko zajisté čisté jest, ale zlé jest člověku, kterýž jí s pohoršením.
Do not, for the sake of food, be throwing down the work of God! All things, indeed, are pure; but, ill, is it for the man who with occasion of stumbling doth eat, —
21 Dobré jest nejísti masa a nepiti vína, ani na čem se koli uráží bratr tvůj, neb horší, aneb zemdlívá.
Well, is it not to eat flesh nor to drink wine nor [to do aught] whereby thy brother is caused to stumble.
22 Ty víru máš? Mějž ji sám u sebe před Bohem. Blahoslavený, kdož nesoudí sebe samého v tom, což oblibuje.
The faith which thou hast, have to thyself before God: happy, he that bringeth not judgment upon himself by that which he approveth;
23 Ale kdož pak rozpakuje se, kdyby jedl, potupen jest, nebo ne z víry jí. A cožkoli není z víry, hřích jest.
But, he that is in doubt, if he eat, hath condemned himself, —because, [it was] not of faith, and, everything which is not of faith, is sin.
