Žalmy 142

1 Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho. Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

Oktató dal Dávidtól, midőn a barlangban volt. Ima. Hangommal az Örökkévalóhoz kiáltok, hangommal az Örökkévalóhoz könyörgök.

2 Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.

Kiöntöm előtte panaszomat, szorultságomat elmondom előtte.

3 Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

Midőn elborul bennem szellemem – hisz te ismered ösvényemet – az úton, melyen járok, tőrt rejtettek el nekem.

4 Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.

Tekints jobbra s nézd: nincs senkim, a ki ismerne; menekvés elveszett előlem, nincs ki lelkemmel törődnék.

5 K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.

Kiáltottam hozzád, Örökkévaló, azt mondtam: te vagy menedékem, osztályrészem az élők országában.

6 Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já.

Figyelj fohászomra, mert megfogytam nagyon, ments meg engem üldözőimtől, mert hatalmasabbak nálam!

7 Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.

Hozd ki a börtönből lelkemet, hogy magasztalja nevedet, velem ékeskednek az igazak, midőn jót végzel rajtam.