< Žalmy 142 >
1 Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho. Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.
Oktató dal Dávidtól, midőn a barlangban volt. Ima. Hangommal az Örökkévalóhoz kiáltok, hangommal az Örökkévalóhoz könyörgök.
2 Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.
Kiöntöm előtte panaszomat, szorultságomat elmondom előtte.
3 Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.
Midőn elborul bennem szellemem – hisz te ismered ösvényemet – az úton, melyen járok, tőrt rejtettek el nekem.
4 Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.
Tekints jobbra s nézd: nincs senkim, a ki ismerne; menekvés elveszett előlem, nincs ki lelkemmel törődnék.
5 K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.
Kiáltottam hozzád, Örökkévaló, azt mondtam: te vagy menedékem, osztályrészem az élők országában.
6 Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já.
Figyelj fohászomra, mert megfogytam nagyon, ments meg engem üldözőimtől, mert hatalmasabbak nálam!
7 Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.
Hozd ki a börtönből lelkemet, hogy magasztalja nevedet, velem ékeskednek az igazak, midőn jót végzel rajtam.