Židům 6
1 Protož opustíce řeč počátku Kristova, k dokonalosti se nesme, ne opět zakládajíce gruntu pokání z skutků mrtvých, a víry v Boha,
Therefore let us leave the commencement of the word of the Messiah, and let us proceed to the completion. Or will ye again lay another foundation for the repentance which is from dead works, and for the faith in God,
and for the doctrine of baptism, and for the laying on of a hand, and for the resurrection from the dead, and for the eternal judgment? (aiōnios g166)
3 A toť učiníme, dopustí-li Bůh.
We will do this, if the Lord permit.
4 Nebo nemožné jest jednou již osvíceným, kteříž i zakusili daru nebeského, a účastníci učiněni byli Ducha svatého,
But they who have once descended to baptism, and have tasted the gift from heaven, and have received the Holy Spirit,
and have tasted the good word of God, and the power of the world to come, (aiōn g165)
6 Kdyby padli, zase obnoviti se ku pokání, jakožto těm, kteříž opět sobě znovu křižují Syna Božího, a v porouhání vydávají.
cannot again sin, and a second time be renewed to repentance; or a second time crucify and insult the Son of God.
7 Země zajisté, kteráž často na sebe přicházející déšť pije, a rodí bylinu příhodnou těm, od kterýchž bývá dělána, dochází požehnání od Boha.
For the earth that drinketh the rain which cometh often upon it, and produceth the herb that is of use to those for whom it is cultivated, receiveth a blessing from God.
8 Ale vydávající trní a bodláky zavržená jest, a blízká zlořečení, jejížto konec bývá spálení.
But if it should put forth thorns and briers, it would have reprobation, and be not far from a curse, and its end would be a burning.
9 A však, nejmilejší, nadějemeť se o vás lepších věcí, a náležejících k spasení, ač pak koli tak mluvíme.
But, in regard to you, my brethren, we are persuaded better things, and things pertaining to life, although we thus speak.
10 Neboť není nespravedlivý Bůh, aby se zapomenul na práci vaši, a na pracovitou lásku, kteréž jste dokazovali ke jménu jeho, slouživše svatým, a ještě sloužíce.
For God is not unrighteous, to forget your works, and your charity which ye have shown in his name, in that ye have ministered and do minister to the saints.
11 Žádámeť pak, aby jeden každý z vás až do konce prokazoval tu opravdovou pilnost plné jistoty naděje,
And we desire, that each one of you may show this same activity, for the completion of your hope, even to the end:
12 Tak abyste nebyli leniví, ale následovníci těch, kteříž skrze víru a snášelivost obdrželi dědictví zaslíbené.
and that ye faint not; but that ye be emulators of them who by faith and patience have become heirs of the promise.
13 Bůh zajisté zaslíbení čině Abrahamovi, když neměl skrze koho většího přisáhnouti, přisáhl skrze sebe samého,
For when God made the promise to Abraham, because there was none greater than himself by whom he could swear, he swore by himself;
14 Řka: Jistě požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím tebe.
and said: Blessing, I will bless thee, and multiplying I will multiply thee.
15 A tak trpělivě očekávaje, dosáhl zaslíbení.
And so he was patient, and obtained the promise.
16 Lidé zajisté skrze většího přisahají, a všeliké rozepře mezi nimi konec jest, když bývá potvrzena přísahou.
For men swear by one greater than themselves: and in every controversy that occurs among them, the sure termination of it is by an oath.
17 A takž Bůh, chtěje dostatečně ukázati dědicům zaslíbení neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu,
Therefore, God, being abundantly willing to show to the heirs of the promise, that his promising was irreversible, bound it up in an oath;
18 Abychom skrze ty dvě věci nepohnutelné, (v nichž nemožné jest, aby Bůh klamal, ) měli přepevné potěšení, my, kteříž jsme se utekli k obdržení předložené naděje.
so that, by two things which change not, and in which God cannot lie, we, who have sought refuge in him, might have great consolation, and might hold fast the hope promised to us;
19 Kterouž máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu,
which is to us as an anchor, that retaineth our soul, so that it swerveth not; and it entereth into that within the veil,
