1 Tesalonickým 2
1 Nebo vy sami víte, bratří, že příchod náš k vám nebyl daremný.
For, yourselves, know, brethren, our entrance which was unto you—that it hath not proved void;
2 Ale i prvé trpěvše, i pohanění snáševše, (jakož víte, ) v městě Filippis, osvobodili jsme se v Bohu svém mluviti vám směle evangelium Boží s mnohými odpory.
But, though we had previously suffered, and been insulted, even as ye know, in Philippi, we waxed bold in our God to speak unto you the glad-message of God with much conflict.
3 Napomínání zajisté naše nebylo z podvodu, ani z nečistoty, ani ve lsti.
For, our exhortation, is not of error, nor of uncleanness, nor in guile,
4 Ale jakož Bůh nás oblíbil, aby nám svěřeno bylo evangelium, takť mluvíme, ne jako lidem se líbíce, ale Bohu, kterýž libuje srdce naše.
But, even as we have been approved by God, to be entrusted with the glad-message, so, we speak, —not as, unto men, giving pleasure, but unto God—who proveth our hearts.
5 Anižť jsme zajisté kdy užívali řeči pochlebné, jakož víte, ani za příčinou něčeho lakomství provodili. Bůhť jest svědek.
For neither at any time were we found, using words of flattery, —even as ye know, nor a pretext for greed—God, is witness!
6 Ani jsme hledali od lidí chvály, ani od vás, ani od jiných, ač jsme mohli vás obtěžovati, jako Kristovi apoštolé.
Nor, of men, seeking glory—either from you, or from others, though we could have assumed, dignity, as Apostles of Christ;
7 Ale byli jsme tiší mezi vámi, jako když matka chová dítky své.
But we became gentle in your midst, —as though, a nursing mother, had been cherishing her own children:
8 Tak nakloněni k vám byvše, hotovi jsme byli s velikou chutí vydati vám netoliko evangelium Boží, ale také i duše své, proto že jste nám byli milí.
Thus, yearning after you, we could have been well-pleased to impart unto you—not only the glad-message of God, but, our own lives also, —because, very dear to us, had ye become.
9 Nebo pamatujete, bratří, na práci naši a ustávání. Ve dne i v noci zajisté pracovavše, proto abychom žádného z vás neobtěžovali, kázali jsme u vás evangelium Boží.
For ye remember, brethren, our toil and hardship: night and day, working, so as not to be a burden unto any of you, we proclaimed unto you the glad-message of God,
10 Vy jste svědkové i Bůh, žeť jsme svatě, a spravedlivě, a bez úhony obcovali mezi vámi, kteříž jste uvěřili,
Ye, are witnesses—God also, how kindly and righteously and blamelessly, unto you who were believing, we were found to behave;
11 Jakož víte, že jednoho každého z vás, jako otec dítek svých, napomínali jsme a potěšovali,
Even as ye know how, unto each one of you, we were as a father unto his own children, consoling you, and soothing, and calling to witness, —
12 I s osvědčováním, abyste chodili hodně Bohu, kterýž povolal vás do království svého a v slávu.
To the end ye might be walking in a manner worthy of God, who is calling you unto his own kingdom and glory,
13 Protož i my díky činíme Bohu bez přestání, že přijavše slovo Boží, kteréž jste slyšeli od nás, přijali jste ne jako slovo lidské, ale (jakož v pravdě jest, ) jako slovo Boží, kterýž i dílo své působí v vás věřících.
And, for this cause, we, are also giving thanks unto God unceasingly, that, when ye received a spoken word from us—which was God’s, ye welcomed it—not as a human word, but, even as it truly is, a divine word, —which is also inwardly working itself in you who believe.
14 Vy zajisté, bratří, následovníci učiněni jste církví Božích, kteréž jsou v Židovstvu v Kristu Ježíši; nebo jste takovéž věci i vy trpěli od svého pokolení, jako i oni od Židů.
For, ye, became, imitators, brethren, of the assemblies of God which are in Judaea, in Christ Jesus, in that, the same things, ye, also suffered by your own fellow-countrymen, even as, they, also by the Jews:
15 Kteříž i Pána Ježíše zabili, i své vlastní proroky, a nás vyhnali, a Bohu se nelíbí, a všechněm lidem jsou odporní,
Who have both slain the, Lord, Jesus—and the prophets, and, us, have persecuted, and, unto God, are displeasing, and, unto all men, are contrary, —
16 Nedopouštějíce nám mluviti pohanům, aby spaseni byli, aby tak vždy doplňovali hříchy své. Nebo vylit jest na ně hněv konečný.
Hindering us from speaking, unto the nations, that they might be saved, to the filling up of their own sins, continually; but anger hath overtaken them at length.
17 My pak, bratří, zbaveni byvše vás na chvíli, tělem ne srdcem, opravdověji usilovali jsme viděti tvář vaši s mnohou žádostí.
Now, we, brethren, having been bereaved away from you, for the season of an hour, —in presence, not in heart, gave more abundant diligence, your face, to behold, with much longing;
18 Protož chtěli jsme přijíti k vám, (zvláště já Pavel, ) jednou i podruhé, ale překazil nám satan.
Wherefore, we desired to come unto you—even, I, Paul, both once and again, —and, Satan, thwarted us.
19 Nebo která jest naše naděje neb radost aneb koruna chlouby? Zdali ne i vy před oblíčejem Pána našeho Jezukrista v příchodu jeho?
For what shall be our hope, or joy, or crown of boasting? Shall not even, ye, before our Lord Jesus, in his Presence?
20 Vy jistě jste sláva naše i radost.
Ye, in fact, are our glory and joy.
