Psaltaren 142

1 En undervisning Davids, till att bedja, då han uti kulone var. Jag ropar till Herran med mine röst, och beder Herran med mine röst.

Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho. Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

2 Jag utgjuter mitt tal för honom, och gifver honom mina nöd före.

Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.

3 När min ande i ångest är, så låter du dig vårda om mig. De sätta för mig snaror på vägen, der jag går.

Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

4 Skåda på högra handena; och se, der vill ingen känna mig. Jag kan icke undfly; ingen låter sig vårda om mine själ.

Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.

5 Herre, till dig ropar jag, och säger: Du äst mitt hopp, min del uti de lefvandes land.

K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.

6 Akta uppå min klagan; ty jag varder svårliga plågad. Hjelp mig ifrå mina förföljare; ty de äro mig för mägtige.

Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já.

7 För mina själ utu fångahuset, att jag må tacka ditt Namn. De rättfärdige skola församla sig till mig, när du väl emot mig gör.

Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.