Predikaren 1
1 Detta är Predikarens ord, Davids sons, Konungs i Jerusalem.
Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2 Allt är fåfängelighet, sade Predikaren; allt är icke annat än fåfängelighet.
Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
3 Hvad hafver menniskan mer af alla sine mödo, som hon hafver under solene?
Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
4 En slägt förgås, den andra kommer till; men jorden blifver evinnerliga.
Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
5 Solen går upp, och går neder, och löper till sitt rum, att hon der igen uppgå skall.
Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
6 Vädret går söder ut, och kommer norr igen, och åter på det rum igen, der det begynte.
Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
7 Alla floder löpa i hafvet, dock varder icke hafvet dess fullare; till det rum, der de utflyta, dit flyta de igen.
Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
8 All ting är mödosam, så att ingen kan uttalat. Ögat ser sig aldrig mätt, och örat hörer sig aldrig mätt.
Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
9 Hvad är det, som skedt är? Detsamma, som härefter ske skall. Hvad är det man gjort hafver? Detsamma, som man härefter ännu göra skall; och sker intet nytt under solene.
Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
10 Sker ock något, der man af sägs kan: Si, det är nytt? Ty det är ock förr skedt i de förra tider, som för oss varit hafva.
Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
11 Man kommer intet ihåg, huru det tillförene gånget är, ej heller kommer man ihåg, hvad härefter kommer, när dem som tillkommande äro.
Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
12 Jag, Predikare, var Konung öfver Israel i Jerusalem;
Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
13 Och gaf mitt hjerta till att visliga söka och ransaka allt det man gör under himmelen. Sådana usla mödo hafver Gud gifvit menniskors barn, att de sig deruti qvälja skola.
A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
14 Jag såg på allt det under solene sker, och si, det var allt fåfängelighet och jämmer.
Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
15 Krokot kan icke varda rätt; icke heller kunna bristerna varda räknade.
Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
16 Jag sade i mitt hjerta: Si, jag är härlig vorden, och hafver mer vishet, än alla de som för mig varit hafva i Jerusalem, och mitt hjerta hafver mycket lärt och försökt.
Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
17 Och gaf också mitt hjerta dertill, att jag måtte lära vishet, och dårskap, och klokhet; men jag förnam, att det är ock möda.
I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
18 Ty der mycken vishet är, der är mycken grämelse; och den mycket försöker, han måste mycket lida.
Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
