Job 7
1 ¿No es el destino del hombre en la tierra una lucha? ¿No son sus días como los de un jornalero,
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Como el esclavo que anhela la sombra o como un jornalero que espera su pago?
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 Así yo heredé meses sin provecho y me fueron asignadas noches de aflicción.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Cuando estoy acostado digo: ¿Cuándo me levantaré? Y la noche se alarga, y me lleno de inquietudes hasta el alba.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Mi carne está cubierta de gusanos y de costras de polvo. Mi piel se agrieta y supura.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 Mis días se me van más veloces que la lanzadera y se me acaban sin esperanza.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Acuérdate que mi vida es un soplo. Mis ojos no volverán a ver el bien.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 El ojo del que me ve ya no me verán. Tus ojos se fijarán en mí, pero no existiré.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 No regresa a su vivienda y ya no lo reconoce su lugar.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Por tanto, no refrenaré mi boca. Hablaré en la angustia de mi espíritu. Me quejaré en la amargura de mi alma.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 ¿Soy yo el mar o el monstruo marino para que asignes guardia sobre mí?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Si digo: Me consolará mi lecho, mi cama aliviará mi queja,
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 entonces me aterras con sueños y me turbas con visiones.
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 De manera que mi alma prefiere la asfixia, la muerte más bien que mis huesos.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 Repugno la vida. No voy a vivir para siempre. Déjame, mis días son vanidad.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 ¿Qué es el hombre para que lo engrandezcas, para que te preocupes por él,
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 para que lo examines cada mañana y lo pruebes en todo momento?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 ¿Hasta cuándo no apartarás tu mirada de mí, ni me soltarás para que trague saliva?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Si pequé, ¿cuál [daño] te hago a Ti, oh Guardián de los hombres? ¿Por qué me pones como blanco tuyo hasta convertirme en una carga para mí mismo?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 ¿Por qué no quitas mi rebelión y perdonas mi iniquidad? Porque ahora me acostaré en el polvo. Tú me buscarás, pero no estaré.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
