Job 29

1 Job retomó su parábola y dijo

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

2 “Oh, si yo fuera como en los meses de antaño, como en los días en que Dios velaba por mí;

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

3 cuando su lámpara brilló sobre mi cabeza, y con su luz atravesé las tinieblas,

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

4 como estaba en mi mejor momento, cuando la amistad de Dios estaba en mi tienda,

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

5 cuando el Todopoderoso aún estaba conmigo, y mis hijos estaban a mi alrededor,

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

6 cuando mis pasos fueron lavados con mantequilla, y la roca derramó chorros de aceite para mí,

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

7 cuando salí a la puerta de la ciudad, cuando preparé mi asiento en la calle.

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

8 Los jóvenes me vieron y se escondieron. Los ancianos se levantaron y se pusieron de pie.

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

9 Los príncipes se abstuvieron de hablar, y se puso la mano en la boca.

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

10 La voz de los nobles se acalló, y su lengua se pegó al paladar.

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

11 Porque cuando el oído me escuchó, entonces me bendijo, y cuando el ojo me vio, me elogió,

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

12 porque liberé a los pobres que lloraban, y también al huérfano, que no tenía quien le ayudara,

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

13 la bendición del que estaba dispuesto a perecer vino sobre mí, y he hecho que el corazón de la viuda cante de alegría.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

14 Me vestí de justicia, y me vistió. Mi justicia era como un manto y una diadema.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

15 Yo era los ojos de los ciegos, y los pies a los cojos.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

16 Fui padre de los necesitados. Investigué la causa de él que no conocía.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

17 Rompí las mandíbulas de los injustos y arrancó la presa de sus dientes.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

18 Entonces dije: “Moriré en mi propia casa, Contaré mis días como la arena.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

19 Mi raíz se extiende hasta las aguas. El rocío reposa toda la noche en mi rama.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

20 Mi gloria está fresca en mí. Mi arco se renueva en mi mano’.

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

21 “Los hombres me escucharon, esperaron, y guardé silencio por mi consejo.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

22 Después de mis palabras no volvieron a hablar. Mi discurso cayó sobre ellos.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

23 Me esperaron como a la lluvia. Sus bocas bebieron como con la lluvia de primavera.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

24 Les sonreí cuando no tenían confianza. No rechazaron la luz de mi rostro.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

25 elegí fuera de su camino, y me senté como jefe. Viví como un rey en el ejército, como quien consuela a los dolientes.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.