Job 7
1 Milicia es la vida del hombre sobre la tierra; como los del jornalero son sus días.
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Como el siervo suspira por la sombra, y como el jornalero espera su salario;
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 así heredé meses de calamidad, y noches de dolor me tocaron en suerte.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Si me acuesto, digo: “¿Cuándo me levantaré?” Mas la noche es larga, y me canso, dándome vuelta hasta el alba.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Mi carne está cubierta de gusanos y de una costra de barro; mi piel se rompe y se deshace.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 Mis días pasan más ligeros que la lanzadera, y desaparecen sin esperanza.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Acuérdate de que mi vida es un soplo; mis ojos ya no verán la felicidad.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 No me verá más el ojo del que ahora me ve; apenas tus ojos me ven, y ya no subsisto.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 No volverá más a su casa, ni le reconocerá su lugar.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Por eso, no refrenaré mi lengua, hablaré en la angustia de mi espíritu, me quejaré en la amargura de mi alma.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 ¿Soy yo el mar, o algún monstruo marino, para que me tengas encerrado con guardias?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Cuando digo: Mi lecho me consolará, mi cama aliviará mi pesar,
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 entonces me aterras con sueños, y me espantas con visiones.
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 Por eso prefiero ser ahogado, deseo la muerte para estos mis huesos.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 Tengo asco; no quiero vivir más; déjame, ya que mi vida es un soplo.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 ¿Qué es el hombre, para que tanto le estimes, y fijes en él tu atención,
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 para que le visites cada mañana, y a cada momento le pruebes?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 ¿Cuándo cesarás de mirarme, y me das tiempo para tragar mi saliva?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Si he pecado, ¿qué te he hecho con eso, oh Guardador de los hombres? ¿Por qué me pones por blanco a mí, que soy una carga para mí mismo?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 ¿Por qué no perdonas mi pecado ni borras mi iniquidad? Pues pronto me dormiré en el polvo; y si me buscas, ya no existiré.”
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
