Job 6
1 Respondió Job y dijo:
Odpovídaje pak Job, řekl:
2 “¡Oh! ¡Si pudiera pesarse mi aflicción, ponerse en balanza toda mi calamidad!
Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
3 Pesarían más que la arena del mar. Por eso mis palabras son sin moderación.
Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
4 Pues las saetas del Omnipotente se han clavado en mí, y mi espíritu bebe su veneno; los terrores de Dios me combaten.
Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
5 ¿Acaso el asno montés rebuzna teniendo hierba? ¿muge el buey si tiene su forraje?
Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
6 ¿Acaso se puede comer un manjar insípido, sin sal, o gustar el jugo de plantas sin sabor?
Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
7 Las cosas que mi alma rehúsa tocar, son mi repugnante comida.
Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
8 ¡Ojalá que se cumpliese mi petición! y que Dios me diera lo que deseo:
Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
9 que quiera Dios acabar conmigo, que soltara su mano para cortarme (la vida).
Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
10 Entonces me quedaría al menos este consuelo, —y por eso brincaría de gozo aunque Él me aplasta— que no he traspasado las palabras del Santo.
Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
11 Pero ¿cuál es mi fuerza para esperar todavía, y cuál mi fin, para tener aún paciencia?
Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
12 ¿Es acaso mi fuerza la de las piedras; o es de bronce mi carne?
Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
13 ¿No estoy privado de toda ayuda? ¿No se ha apartado de mí todo auxilio?
Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
14 El abatido tiene derecho a la compasión de su amigo, a menos que este abandone el temor del Omnipotente.
Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
15 Mis hermanos son falaces como un arroyo seco, pasan como las aguas torrenciales,
Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
16 turbias a causa del hielo y de la nieve que en ellas se oculta;
Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
17 cuando viene el calor desaparecen; a los (primeros) calores su cauce se seca;
V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
18 se pierden en el curso de su camino, se evaporan y perecen.
Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
19 Las caravanas de Temá van en su busca, suspiran por ellas los mercaderes de Sabá;
To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
20 más su esperanza será frustrada, llegados a ellas quedan defraudados.
Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
21 Así sois ahora vosotros para mí; os espantáis, viendo mis males.
Tak zajisté i vy byvše, ne jste; vidouce potření mé, děsíte se.
22 ¿Acaso os he pedido: “Dadme algo; dejadme participar de vuestros bienes.”
Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
23 O bien: “Libradme del enemigo, salvadme del poder del opresor”?
Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
24 Enseñadme, y yo callaré; explicadme en qué he errado.
Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
25 ¡Qué fuerza tienen las palabras rectas! pero ¿a qué viene vuestra censura?
Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
26 ¿Pensáis acaso en censurar palabras? Las palabras de un desesperado ¿no son como viento?
Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
27 ¡Oh! vosotros tendéis (un lazo) sobre el huérfano, y caváis (una fosa) a vuestro amigo.
Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
28 Ahora volveos, por favor, hacia mí, porque (juro) ante vosotros que no voy a mentiros en vuestra cara.
A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
29 ¡Reparad, os ruego; no seáis injustos! Reflexionad de nuevo, y mi inocencia se hará manifiesta.
Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
30 ¿Hay acaso en mi lengua iniquidad? ¿Puede mi paladar ya no distinguir la maldad?
A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
