Job 4
1 Entonces Elifaz temanita tomó la palabra y dijo:
Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
2 “¿Te molestará por ventura si osamos hablarte? Mas ¿quién puede contener las palabras?
Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
3 Mira, tú has enseñado a muchos, y a las manos débiles dabas fuerza.
Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
4 Tus palabras sostenían a los que tropezaban, fortalecías las rodillas que vacilaban.
Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
5 Y ahora que a ti te ha llegado el turno, estás abatido; si Él te toca a ti, quedas turbado.
Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.
6 ¿No existe ya tu temor (a Dios), tu confianza, ni esperanza, y la rectitud de tu vida?
Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
7 Recuerda bien si pereció jamás inocente alguno, ¿y dónde han sido exterminados los justos?
Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
8 Por lo que siempre he visto, los que aran la iniquidad y siembran el mal, eso mismo cosechan,
Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.
9 Perecen al soplo de Dios, los consume el aliento de su ira.
Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
10 El bramido del león, la voz del rugiente, y los dientes del leoncillo se quiebran.
Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
11 Perece el león por falta de presa, y los cachorros de la leona andan dispersos.
Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
12 En el silencio me llegó una palabra, mi oído solo percibió un murmullo.
Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
13 Agitado por visiones nocturnas, cuando en profundo sueño caen los hombres,
V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
14 se apoderó de mí un susto y espanto que estremeció todos mis huesos.
Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
15 Pasó por delante de mí un espíritu que erizó los pelos de mi cuerpo.
Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
16 Se detuvo, pero no pude conocer su rostro; estaba cual espectro ante mis ojos; y en el silencio oí una voz (que decía):
Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
17 «¿Acaso el hombre es más justo que Dios? ¿el mortal más puro que su Hacedor?»
Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
18 Si Él ni de sus mismos ministros se fía, y aun en sus ángeles descubre faltas,
Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
19 ¿cuánto más en los que habitan en casas de barro, cuyos fundamentos son de polvo y serán roídos (como) por la polilla?
Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
20 De la noche a la mañana son exterminados, perecen para siempre sin que nadie repare en ello.
Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.
21 Se les corta el hilo de su (vida); mueren sin sabiduría.
Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
