Job 7
1 Mar ni določen čas za človeka na zemlji? Mar niso njegovi dnevi prav tako podobni najemnikovim dnevom?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Kakor si služabnik iskreno želi sence in kakor najemnik gleda za nagrado svojega dela,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 tako sem prisiljen, da posedujem mesece ničnosti in naporne noči so mi določene.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Ko se uležem, rečem: ›Kdaj bom vstal in bo noč minila? Poln sem premetavanja sem ter tja do jutranjega svitanja.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Moje meso je pokrito z ličinkami in grudami prahu; moja koža je razpokana in postala je gnusna.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 Moji dnevi so bolj nagli kakor tkalski čolniček in preživeti so brez upanja.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Oh, spomnite se, da je moje življenje veter. Moje oko ne bo več videlo dobrega.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 Oko tistega, ki me je videlo, me ne bo več videlo. Tvoje oči so na meni, mene pa ni.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 Kakor je oblak použit in izginil proč, tako kdor gre dol h grobu, ne bo več prišel gor. (Sheol h7585)
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 Ne bo se več vrnil k svojemu domu niti ga njegov kraj ne bo več poznal.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Zato ne bom zadrževal svojih ust; govoril bom v tesnobi svojega duha, pritoževal se bom v grenkobi svoje duše.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Mar sem morje ali kit, da ti postavljaš stražo nad menoj?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Ko rečem: ›Moja postelja me bo tolažila, moje ležišče bo lajšalo mojo pritožbo, ‹
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 takrat me ti strašiš s sanjami in me prek videnj spravljaš v grozo,
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 tako da moja duša raje izbira dušenje in smrt, kakor pa moje življenje.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 To se mi gabi. Ne bi hotel živeti večno. Pustite me samega, kajti moji dnevi so ničevost.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 Kaj je človek, da bi ga ti poveličeval? In da bi svoje srce naravnal nanj?
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 Da bi ga ti obiskoval vsako jutro in ga preizkušal vsak trenutek?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Kako dolgo ne boš odšel od mene niti me ne boš pustil samega, dokler ne pogoltnem svoje sline?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Grešil sem. Kaj ti bom storil, oh ti, varuh ljudi? Zakaj si me postavil kakor znamenje zoper tebe, tako da sem breme samemu sebi?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Zakaj ne odpustiš mojega prestopka in ne odvzameš moje krivičnosti? Kajti sedaj bom spal v prahu in iskal me boš zjutraj, toda mene ne bo.«
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
