Job 31
1 Sklenil sem zavezo s svojimi očmi. Zakaj naj bi potem mislil na devico?
Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?
2 Kajti kakšen delež od Boga je od zgoraj? In kakšna dediščina od Vsemogočnega od zgoraj?
Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?
3 Mar ni uničenje za zlobne? In posebna kazen za delavce krivičnosti?
Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?
4 Mar on ne vidi mojih poti in šteje vse moje korake?
Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?
5 Če sem hodil z ničnostjo ali če je moje stopalo hitelo k prevari,
Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:
6 naj bom stehtan na pravilni tehtnici, da Bog lahko spozna mojo neokrnjenost.
Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.
7 Če se je moj korak obrnil iz poti in je moje srce hodilo za mojimi očmi in če se je kakršenkoli madež prilepil na moje roke,
Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:
8 potem naj jaz sejem in naj drug jé. Da, naj bo moje potomstvo izkoreninjeno.
Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.
9 Če je bilo moje srce zavedeno z žensko, ali če sem prežal pri vratih svojega soseda,
Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:
10 potem naj moja žena melje drugemu in naj se drugi sklanjajo nadnjo.
Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.
11 Kajti to je grozoten zločin. Da, to je krivičnost, ki naj se kaznuje s sodniki.
Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.
12 Kajti to je ogenj, ki použiva v uničenje in bi izkoreninil ves moj donos.
Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.
13 Če sem preziral zadevo svojega sluga ali svoje dekle, ko so se pričkali z menoj,
Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?
14 kaj bom potem storil, ko se dvigne Bog? In ko on obiskuje, kaj naj mu odgovorim?
Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?
15 Mar ni on, ki me je naredil v maternici, naredil njega? Ali naju ni eden oblikoval v maternici?
Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A ne sformoval nás hned v životě jeden a týž?
16 Če sem uboge zadržal pred njihovo željo, ali očem vdove storil, da opešajo,
Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?
17 ali sem sam pojedel svoj grižljaj in osiroteli ni jedel od njega
A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?
18 (kajti od moje mladosti je bil vzgajan z menoj kakor z očetom in usmerjal sem jo od maternice svoje matere),
Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.
19 če sem gledal kogarkoli giniti zaradi pomanjkanja obleke ali kateregakoli revnega brez pokrivala,
Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?
20 če me njegova ledja niso blagoslovila in če ni bil ogret z runom moje ovce;
Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?
21 če sem povzdignil svojo roko zoper osirotelega, ko sem videl svojo pomoč v velikih vratih,
Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:
22 potem naj moj laket pade od moje lopatice in moj laket [naj] bo odlomljen od kosti.
Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.
23 Kajti uničenje od Boga mi je bilo strahota in zaradi razloga njegovega visočanstva ne bi mogel zdržati.
Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.
24 Če sem zlato naredil za svoje upanje ali sem čistemu zlatu rekel: › Ti si moje zaupanje, ‹
Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?
25 če sem se veselil, ker je bilo moje premoženje veliko in ker je moja roka veliko pridobila,
Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?
26 če sem pogledal sonce, ko je sijalo ali luno hoditi v sijaju
Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,
27 in je bilo moje srce skrivno premamljeno, oziroma so moja usta poljubila mojo roko?
Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?
28 Tudi to bi bila krivičnost, da bi bil kaznovan od sodnika, kajti jaz bi zanikal Boga, ki je zgoraj.
I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.
29 Če sem se veselil ob uničenju tistega, ki me je sovražil ali sem se povzdignil, ko ga je našlo zlo,
Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?
30 niti svojim ustom nisem dopustil, da grešijo z želenjem prekletstva njegovi duši.
Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.
31 Če možje mojega šotora niso rekli: ›Oh, da bi imeli njegovo meso! Ne moremo biti zadovoljni.‹
Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?
32 Tujec ni prenočeval na ulici, temveč sem svoja vrata odprl popotniku.
Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.
33 Če sem svoje prestopke pokril kakor Adam, s skrivanjem svoje krivičnosti v svojem naročju,
Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?
34 ali sem se bal velike množice, ali me straši zaničevanje družin, da sem molčal in nisem šel izpred vrat?
A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.
35 Oh, da bi me nekdo poslušal! Glej, moja želja je, da bi mi Vsemogočni odgovoril in da bi moj nasprotnik napisal knjigo.
Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.
36 Zagotovo bi to vzel na svojo ramo in si to privezal kot krono.
Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.
37 Prikazal bi mu število mojih korakov. Kakor princ bi šel blizu k njemu.
Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.
38 Če moja dežela joka zoper mene ali da se njene brazde podobno pritožujejo,
Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,
39 če sem brez denarja pojedel njene sadove ali sem njenim lastnikom povzročil, da izgubijo svoje življenje,
Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:
40 naj osat raste namesto pšenice in smrdljiv plevel namesto ječmena.« Jobove besede so končane.
Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. Skonávají se slova Jobova.
