Job 10
1 Moji duši se gnusi moje življenje. Svojo pritožbo bom pustil nad seboj; govoril bom v grenkobi svoje duše.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2 Bogu bom rekel: ›Ne obsodi me. Razloži mi, zakaj se pričkaš z menoj.‹
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3 Mar ti je dobro, da bi zatiral, da bi preziral delo svojih rok in bi sijal nad nasvetom zlobnega?
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4 Imaš mesene oči? Mar vidiš, kakor vidi človek?
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5 So tvoji dnevi kakor dnevi človeka? So tvoja leta kakor človeški dnevi,
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6 da poizveduješ za mojo krivičnostjo in preiskuješ za mojim grehom?
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7 Ti veš, da nisem zloben in nikogar ni, ki lahko osvobodi iz tvoje roke.
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8 Tvoje roke so me naredile in me oblikovale skupaj na vsaki strani, vendar si me uničil.
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9 Spomni se, rotim te, da si me naredil kakor ilo, ti pa me hočeš ponovno privesti v prah?
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10 Mar me nisi iztočil kakor mleko in me strdil kakor sir?
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11 Oblekel si me s kožo in mesom in me obdal s kostmi in kitami.
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12 Zagotovil si mi življenje in naklonjenost in tvoje obiskovanje je ohranilo mojega duha.
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13 Te stvari si skril v svojem srcu, vem, da je to s teboj.
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14 Če grešim, potem me zaznamuješ in me ne boš oprostil pred mojo krivičnostjo.
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15 Če bi bil zloben, gorje meni. Če bi bil pravičen kljub temu ne bi dvignil svoje glave. Poln zmedenosti sem, zato poglej mojo stisko,
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16 kajti ta narašča. Loviš me kakor krut lev in se ponovno kažeš čudovitega nad menoj.
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17 Zoper mene obnavljaš svoje pričevanje in nad menoj povečuješ svoje ogorčenje. Spremembe in vojna so zoper mene.
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18 Zakaj si me potem privedel ven iz maternice? Oh, da bi izročil duha in me nobeno oko ne bi videlo!
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19 Bil bi kakor, če me ne bi bilo, od maternice bi bil odnesen v grob.
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20 Mar ni mojih dni malo? Odnehaj torej in me pusti samega, da se malo potolažim,
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21 preden grem, od koder se ne bom vrnil, celó v deželo teme in smrtne sence,
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22 deželo teme kakor tema sama in smrtne sence, brez kakršnegakoli reda in kjer je svetloba kakor tema.«
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
