Псалтирь 39
1 В конец, Идифуму, песнь Давиду. Рех: сохраню пути моя, еже не согрешати ми языком моим: положих устом моим хранило, внегда востати грешному предо мною.
Přednímu zpěváku Jedutunovi, žalm Davidův. Řekl jsem: Ostříhati budu cest svých, abych nezhřešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník přede mnou.
2 Онемех и смирихся, и умолчах от благ, и болезнь моя обновися.
Mlčením byl jsem k němému podobný, umlčel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouřena jest.
3 Согреяся сердце мое во мне, и в поучении моем разгорится огнь: глаголах языком моим:
Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, řka:
4 скажи ми, Господи, кончину мою и число дний моих, кое есть, да разумею, что лишаюся аз.
Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám.
5 Се, пяди положил еси дни моя, и состав мой яко ничтоже пред Тобою: обаче всяческая суета всяк человек живый.
Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. (Sélah)
6 Убо образом ходит человек, обаче всуе мятется: сокровищствует, и не весть, кому соберет я.
Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře.
7 И ныне кто терпение мое? Не Господь ли? И состав мой от Тебе есть.
Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe.
8 От всех беззаконий моих избави мя: поношение безумному дал мя еси.
A protož ode všech přestoupení mých vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne.
9 Онемех и не отверзох уст моих, яко Ты сотворил еси.
Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, proto že jsi ty učinil to.
10 Отстави от мене раны Твоя: от крепости бо руки Твоея аз изчезох.
Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem.
11 Во обличениих о беззаконии наказал еси человека, и истаял еси яко паучину душу его: обаче всуе всяк человек.
Ty, když žehráním pro nepravost tresceš člověka, hned jako mol k zetlení přivodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký člověk. (Sélah)
12 Услыши молитву мою, Господи, и моление мое внуши, слез моих не премолчи: яко преселник аз есмь у Тебе и пришлец, якоже вси отцы мои.
Vyslyšiž modlitbu mou, Hospodine, a volání mé přijmi v uši své; neodmlčujž se kvílení mému, nebo jsem příchozí a podruh u tebe, jako i všickni otcové moji.
13 Ослаби ми, да почию, прежде даже не отиду, и ктому не буду.
Ponechej mne, ať se posilím, prvé než bych se odebral, a již zde více nebyl.
