Книга Иова 7
1 Не искушение ли житие человеку на земли, и якоже наемника повседневнаго жизнь его?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Или якоже раб бояйся господа своего и улучив сень? Или якоже наемник ждый мзды своея?
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 Такожде и аз ждах месяцы тщы, нощи же болезней даны ми суть.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Аще усну, глаголю: когда день? Егда же востану, паки: когда вечер? Исполнен же бываю болезней от вечера до утра.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Месится же мое тело в гнои червей, обливаю же грудие земли, гной стружа.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 Житие же мое есть скоряе беседы, погибе же во тщей надежди.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Помяни убо, яко дух мой живот, и ктому не возвратится око мое видети благая.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 Не узрит мене око видящаго мя: очи Твои на мне, и ктому несмь,
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 ни возвратится во свой дом, ниже имать его познати ктому место его.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Убо ниже аз пощажу уст моих, возглаголю в нужди сый, отверзу уста моя горестию души моея сотеснен.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Еда море есмь, или змий, яко учинил еси на мя хранение?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Рекох, яко утешит мя одр мой, произнесу же ко мне на едине слово на ложи моем:
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 устрашаеши мя сониями и видениями ужасаеши мя:
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 свободиши от духа моего душу мою, от смерти же кости моя.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 Не поживу бо во век, да долготерплю: отступи от мене, тще бо житие мое.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 Что бо есть человек, яко возвеличил еси его? Или яко внимаеши умом к нему?
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 Или посещение твориши ему по всяко утро и в покои судити его имаши?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Доколе не оставиши мене, ниже отпускаеши мя, дондеже поглощу слины моя в болезни?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Аще аз согреших, что Тебе возмогу соделати, сведый ум человечь? Почто мя еси положил прекословна Тебе, и есмь Тебе бременем?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Почто неси сотворил беззаконию моему забвения, и очищения греха моего? Ныне же в землю отиду, утренюяй же несмь ктому.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
