Књига о Јову 7
1 Није ли човек на војсци на земљи? А дани његови нису ли као дани надничарски?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Као што слуга уздише за сеном и као што надничар чека да сврши,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 Тако су мени дати у наследство месеци залудни и ноћи мучне одређене ми.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Кад легнем, говорим: Кад ћу устати? И кад ће проћи ноћ? И ситим се преврћући се до сванућа.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Тело је моје обучено у црве и у груде земљане, кожа моја пуца и рашчиња се.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 Дани моји бржи бише од чунка, и прођоше без надања.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Опомени се да је мој живот ветар, да око моје неће више видети добра,
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 Нити ће ме видети око које ме је виђало; и твоје очи кад погледају на ме, мене неће бити.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 Неће се више вратити кући својој, нити ће га више познати место његово.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Зато ја нећу бранити устима својим, говорићу у тузи духа свог, нарицати у јаду душе своје.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Еда ли сам море или кит, те си наместио стражу око мене?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Кад кажем: Потешиће ме одар мој, постеља ће ми моја олакшати тужњаву,
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 Тада ме страшиш снима и препадаш ме утварама,
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 Те душа моја воли бити удављена, воли смрт него кости моје.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 Додијало ми је; нећу до века живети; прођи ме се; јер су дани моји таштина.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 Шта је човек да га много цениш и да мариш за њ?
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 Да га походиш свако јутро, и сваки час кушаш га?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Кад ћеш се одвратити од мене и пустити ме да прогутам пљуванку своју?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Згрешио сам; шта ћу Ти чинити, о чувару људски? Зашто си ме метнуо себи за белегу, те сам себи на тегобу?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Зашто ми не опростиш грех мој и не уклониш моје безакоње? Јер ћу сад лећи у прах, и кад ме потражиш, мене неће бити.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
