Књига о Јову 14
1 Човек рођен од жене кратка је века и пун немира.
Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 Као цвет ниче, и одсеца се, и бежи као сен, и не остаје.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 И на таквог отвараш око своје, и мене водиш на суд са собом!
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Ко ће чисто извадити из нечиста? Нико.
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 Измерени су дани његови, број месеца његових у Тебе је; поставио си му међу, преко које не може прећи.
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Одврати се од њега да почине докле не наврши као надничар дан свој.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 Јер за дрво има надања, ако се посече, да ће се још омладити и да неће бити без изданка;
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 Ако и остари у земљи корен његов и у праху изумре пањ његов,
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 Чим осети воду, опет напупи и пусти гране као присад.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 А човек умире изнемогао; и кад издахне човек, где је?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 Као кад вода отече из језера и река опадне и усахне,
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 Тако човек кад легне, не устаје више; докле је небеса неће се пробудити нити ће се пренути ода сна свог.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 О да ме хоћеш у гробу сакрити и склонити ме докле не утоли гнев Твој, и да ми даш рок кад ћеш ме се опоменути! (Sheol h7585)
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
14 Кад умре човек, хоће ли оживети? Све дане времена које ми је одређено чекаћу докле ми дође промена.
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Зазваћеш, и ја ћу Ти се одазвати; дело руку својих пожелећеш.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 А сада бројиш кораке моје, и ништа не остављаш за грех мој.
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 Запечаћени су у тобоцу моји преступи, и завезујеш безакоња моја.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 Заиста, као што гора падне и распадне се, и као што се стена одвали с места свог,
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 И као што вода спира камење и поводањ односи прах земаљски, тако надање човечије обраћаш у ништа.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Надвађујеш га једнако, те одлази, мењаш му лице и отпушташ га.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 Ако синови његови буду у части, он не зна; ако ли у срамоти, он се не брине.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 Само тело док је жив болује, и душа његова у њему тужи.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
