Psalmi 74
1 Zašto se, Bože, srdiš na nas dugo; dimi se gnjev tvoj na ovce paše tvoje?
Vyučující, Azafův. Proč, ó Bože, nás tak do konce zamítáš? Proč roznícena jest prchlivost tvá proti stádci pastvy tvé?
2 Opomeni se sabora svojega, koji si stekao od starine, iskupio sebi u našljednu državu, gore Siona, na kojoj si se naselio.
Rozpomeň se na shromáždění své, jehož jsi od starodávna dobyl a vykoupil, na proutek dědictví svého, na Sion horu tuto, na níž přebýváš.
3 Podigni stope svoje na stare razvaline: sve je razrušio neprijatelj u svetinji.
Přispějž k hrozným pustinám. Jak všecko pohubil nepřítel v svatyni!
4 Rièu neprijatelji tvoji na mjestu sabora tvojih, svoje obièaje postavljaju mjesto naših obièaja.
Řvali nepřátelé tvoji u prostřed shromáždění tvých, a na znamení toho zanechali množství korouhví svých.
5 Vidiš, oni su kao onaj koji podiže sjekiru na spletene grane u drveta.
Za hrdinu jmín byl ten, kterýž co nejvýše zdvihl sekeru, roubaje vazbu dříví jeho.
6 Sve u njemu što je rezano razbiše sjekirama i bradvama.
A nyní již řezby jeho napořád sekerami a palicemi otloukají.
7 Ognjem sažegoše svetinju tvoju; na zemlju obalivši oskvrniše stan imena tvojega.
Uvrhli oheň do svatyně tvé, na zem zřítivše, poškvrnili příbytku jména tvého.
8 Rekoše u srcu svojem: potrimo ih sasvijem. Popališe sva mjesta sabora Božijih na zemlji.
Řekli v srdci svém: Vyhubme je napořád. Takž vypálili všecky stánky Boha silného v zemi.
9 Obièaja svojih ne vidimo, nema više proroka, i nema u nas ko bi znao dokle æe to trajati.
Znamení svých nevidíme, jižť není proroka, aniž jest mezi námi, kdo by věděl, dokud to stane.
10 Dokle æe se, Bože, rugati nasilnik? hoæe li dovijeka protivnik prkositi imenu tvojemu?
I dokudž, ó Bože, útržky činiti bude odpůrce? A nepřítel ustavičně-liž rouhati se bude jménu tvému?
11 Zašto ustavljaš ruku svoju i desnicu svoju? Pruži iz njedara svojih, i istrijebi ih.
Proč zdržuješ ruku svou, a pravice své z lůna svého nevzneseš?
12 Bože, care moj, koji od starine tvoriš spasenje posred zemlje!
Však jsi ty, Bože, král můj od starodávna, působíš hojné spasení u prostřed země.
13 Ti si silom svojom raskinuo more, i satro glave vodenim nakazama.
Ty silou svou rozdělil jsi moře, a potřels hlavy draků u vodách.
14 Ti si razmrskao glavu krokodilu, dao ga onima koji žive u pustinji da ga jedu.
Ty jsi potřel hlavu Leviatanovi, dal jsi jej za pokrm lidu na poušti.
15 Ti si otvorio izvore i potoke, ti si isušio rijeke koje ne presišu.
Ty jsi otevřel vrchoviště a potoky, ty jsi osušil i řeky prudké.
16 Tvoj je dan i tvoja je noæ, ti si postavio zvijezde i sunce.
Tvůjť jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil.
17 Ti si utvrdio sve krajeve zemaljske, ljeto i zimu ti si uredio.
Ty jsi založil všecky končiny země, léto i zimy ty jsi sformoval.
18 Opomeni se toga, neprijatelj se ruga Gospodu, i narod bezumni ne mari za ime tvoje.
Rozpomeniž se na to, že útržky činil ten odpůrce Hospodinu, a lid bláznivý jak se jménu tvému rouhal.
19 Ne daj zvijerima duše grlice svoje, nemoj zaboraviti stada stradalaca svojih zasvagda.
Nevydávejž té zběři duše hrdličky své, na stádce chudých svých nezapomínej se na věky.
20 Pogledaj na zavjet; jer su sve peæine zemaljske pune stanova bezakonja.
Ohlédni se na smlouvu; nebo plní jsou i nejtmavější koutové země peleší ukrutnosti.
21 Nevoljnik nek se ne vrati sramotan, ništi i ubogi neka hvale ime tvoje.
Nechažť bídní neodcházejí s hanbou, chudý a nuzný ať chválí jméno tvé.
22 Ustani, Bože, brani stvar svoju, opomeni se kako ti se bezumnik ruga svaki dan!
Povstaniž, ó Bože, a veď při svou, rozpomeň se na pohanění, kteréžť se děje od nesmyslných na každý den.
23 Ne zaboravi obijesti neprijatelja svojih, vike, koju jednako dižu protivnici tvoji!
Nezapomínej se na vykřikování svých nepřátel, a na hluk proti tobě povstávajících, kterýž se silí ustavičně.
