Jov 9
1 A Jov odgovori i reèe:
Odpověděv pak Job, řekl:
2 Zaista, znam da je tako; jer kako bi mogao èovjek biti prav pred Bogom?
I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
3 Ako bi se htio preti s njim, ne bi mu mogao odgovoriti od tisuæe na jednu.
A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
4 Mudar je srcem i jak snagom; ko se je opro njemu i bio sreæan?
Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
5 On premješta gore, da niko i ne opazi; prevraæa ih u gnjevu svom;
On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
6 On kreæe zemlju s mjesta njezina da joj se stupovi drmaju;
On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
7 On kad zaprijeti suncu, ne izlazi; on zapeèaæava zvijezde;
On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
8 On razapinje nebo sam, i gazi po valima morskim;
On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
9 On je naèinio zvijezde kola i štape i vlašiæe i druge jugu u dnu;
On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
10 On èini stvari velike i neispitljive i divne, kojima nema broja.
On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
11 Gle, ide mimo mene, a ja ne vidim; proðe, a ja ga ne opazim.
Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
12 Gle, kad uhvati, ko æe ga nagnati da vrati? ko æe mu kazati: šta radiš?
Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
13 Bog ne usteže gnjeva svojega, padaju poda nj oholi pomoænici.
Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
14 A kako bih mu ja odgovarao i birao rijeèi protiv njega?
Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
15 Da sam i prav, neæu mu se odgovoriti, valja da se molim sudiji svojemu.
Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
16 Da ga zovem i da mi se odzove, još ne mogu vjerovati da je èuo glas moj.
Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
17 Jer me je vihorom satro i zadao mi mnogo rana ni za što.
Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
18 Ne da mi da odahnem, nego me siti grèinama.
Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
19 Ako je na silu, gle, on je najsilniji; ako na sud, ko æe mi svjedoèiti?
Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
20 Da se pravdam, moja æe me usta osuditi; da sam dobar, pokazaæe da sam nevaljao.
Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
21 Ako sam dobar, neæu znati za to; omrzao mi je život moj.
Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
22 Svejedno je; zato rekoh: i dobroga i bezbožnoga on potire.
Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
23 Kad bi još ubio biè najedanput! ali se smije iskušavanju pravijeh.
Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
24 Zemlja se daje u ruke bezbožniku; lice sudija njezinijeh zaklanja; ako ne on, da ko?
Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
25 Ali dani moji biše brži od glasnika; pobjegoše, ne vidješe dobra.
Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
26 Proðoše kao brze laðe, kao orao kad leti na hranu.
Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
27 Ako reèem: zaboraviæu tužnjavu svoju, ostaviæu gnjev svoj i okrijepiæu se;
Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
28 Strah me je od svijeh muka mojih, znam da me neæeš opravdati.
Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
29 Biæu kriv; zašto bih se muèio uzalud?
Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
30 Da se izmijem vodom šnježanicom, i da oèistim sapunom ruke svoje,
Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
31 Tada æeš me zamoèiti u jamu da se gade na me moje haljine.
Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
32 Jer nije èovjek kao ja da mu odgovaram, da idem s njim na sud;
Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
33 Niti ima meðu nama kmeta da bi stavio ruku svoju meðu nas dvojicu.
Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
34 Neka odmakne od mene prut svoj, i strah njegov neka me ne straši;
Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
35 Tada æu govoriti, i neæu ga se bojati; jer ovako ne znam za sebe.
Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
