Jov 37
1 I od toga drkæe srce moje, i otskaèe sa svojega mjesta.
Takéť se i nad tím děsí srdce mé, až se pohybuje z místa svého.
2 Slušajte dobro gromovni glas njegov i govor što izlazi iz usta njegovijeh.
Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.
3 Pod sva nebesa pušta ga, i svjetlost svoju do krajeva zemaljskih.
Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.
4 Za njom rièe grom, grmi glasom velièanstva svojega, niti što odgaða kad se èuje glas njegov.
Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.
5 Divno Bog grmi glasom svojim, èini stvari velike, da ih ne možemo razumjeti.
Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak.
6 Govori snijegu: padni na zemlju; i daždu sitnome i daždu silnome.
Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.
7 Zapeèaæava ruku svakom èovjeku, da pozna sve poslenike svoje.
Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.
8 Tada zvijer ulazi u jamu, i ostaje na svojoj loži.
Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.
9 S juga dolazi oluja, i sa sjevera zima.
Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.
10 Od dihanja Božijega postaje led, i široke vode stiskuju se.
Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.
11 I da se natapa zemlja, natjeruje oblak, i rasipa oblak svjetlošæu svojom.
Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.
12 I on se obræe i tamo i amo po volji njegovoj da èini sve što mu zapovjedi po vasiljenoj.
A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.
13 Èini da se naðe ili za kar ili za zemlju ili za dobroèinstvo.
Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví.
14 Èuj to, Jove, stani i gledaj èudesa Božija.
Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.
15 Znaš li kako ih Bog ureðuje i kako sija svjetlošæu iz oblaka svojega?
Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?
16 Znaš li kako vise oblaci? Znaš li èudesa onoga koji je savršen u svakom znanju?
Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních?
17 Kako ti se haljine ugriju kad umiri zemlju od juga?
A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními?
18 Jesi li ti s njim razapinjao nebesa, koja stoje tvrdo kao saliveno ogledalo?
Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?
19 Nauèi nas šta æemo mu reæi; ne možemo od tame govoriti po redu.
Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.
20 Hoæe li mu ko pripovjediti što bih ja govorio? Ako li bi ko govorio, zaista, bio bih proždrt.
Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.
21 Ali sada ne mogu ljudi gledati u svjetlost kad sjaje na nebu, pošto vjetar proðe i oèisti ga;
Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,
22 Sa sjevera dolazi kao zlato; ali je u Bogu strašnija slava.
Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva.
23 Svemoguæ je, ne možemo ga stignuti; velike je sile, ali sudom i velikom pravdom nikoga ne muèi.
Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.
24 Zato ga se boje ljudi: ne može ga vidjeti nikakav mudarac.
Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.
