Jov 31
1 Vjeru uèinih sa oèima svojim, pa kako bih pogledao na djevojku?
Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?
2 Jer kakav je dio od Boga ozgo? i kakvo našljedstvo od svemoguæega s visine?
Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?
3 Nije li pogibao nevaljalome i èudo onima koji èine bezakonje?
Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?
4 Ne vidi li on putove moje, i sve korake moje ne broji li?
Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?
5 Ako hodih s lažju ili ako pohitje noga moja na prijevaru,
Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:
6 Neka me izmjeri na mjerilima pravijem, i neka Bog pozna dobrotu moju.
Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.
7 Ako su koraci moji zašli s puta, i ako je za oèima mojim pošlo srce moje, i za ruke moje prionulo štogod,
Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:
8 Neka ja sijem a drugi jede, i neka se iskorijene izdanci moji.
Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.
9 Ako se zanijelo srce moje za kojom ženom, i ako sam vrebao na vratima bližnjega svojega,
Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:
10 Neka drugomu melje žena moja, i neka se drugi nad njom povijaju.
Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.
11 Jer je to grdilo i bezakonje za sudije.
Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.
12 Jer bi to bio oganj koji bi proždirao do uništenja, i svu bi moju ljetinu iskorijenio.
Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.
13 Ako nijesam htio doæi na sud sa slugom svojim ili sa sluškinjom svojom, kad bi se tužili na mene;
Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?
14 Jer šta bih èinio kad bi se Bog podigao, i kad bi potražio, šta bih mu odgovorio?
Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?
15 Koji je mene stvorio u utrobi, nije li stvorio i njega? nije li nas on isti sazdao u materici?
Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A nesformoval nás hned v životě jeden a týž?
16 Ako sam odbio siromasima želju njihovu, i oèi udovici zamutio,
Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?
17 I ako sam zalogaj svoj sam jeo a nije ga jela i sirota,
A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?
18 Jer je od mladosti moje rasla sa mnom kao kod oca, i od utrobe matere svoje vodao sam je;
Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.
19 Ako sam gledao koga gdje gine nemajuæi haljine, i siromaha gdje se nema èim pokriti,
Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?
20 Ako me nijesu blagosiljala bedra njegova što se runom ovaca mojih utoplio,
Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?
21 Ako sam izmahnuo rukom na sirotu, kad vidjeh na vratima pomoæ svoju,
Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:
22 Neka mi ispadne rame iz pleæa, i ruka moja neka se otkine od zgloba.
Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.
23 Jer sam se bojao pogibli od Boga, kojega velièanstvu ne bih odolio.
Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.
24 Ako sam polagao na zlato nadanje svoje, ili èistome zlatu govorio: uzdanico moja!
Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?
25 Ako sam se veselio što mi je imanje veliko i što mnogo steèe ruka moja,
Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?
26 Ako sam gledao na sunce, kad sjaje, i na mjesec, kad ponosito hodi,
Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,
27 I srce se moje potajno prevarilo i ruku moju poljubila usta moja,
Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?
28 I to bi bilo bezakonje za sudije, jer bih se odrekao Boga ozgo;
I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.
29 Ako sam se radovao nesreæi nenavidnika svojega, i ako sam zaigrao kad ga je zlo zadesilo,
Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?
30 Jer ne dadoh jeziku svojemu da griješi tražeæi dušu njegovu s proklinjanjem;
Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.
31 Ako ne govorahu domašnji moji: ko bi nam dao mesa njegova? ne možemo se ni najesti;
Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?
32 Stranac nije noæivao na polju; vrata svoja otvorao sam putniku;
Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.
33 Ako sam kao što èine ljudi tajio prijestupe svoje i krio svoje bezakonje u svojim njedrima,
Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?
34 Ako sam i mogao plašiti veliko mnoštvo, ipak od najmanjega u domu bijaše me strah; zato muèah i ne odlažah od vrata.
A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.
35 O da bih imao koga da me sasluša! Gle, želja je moja da mi svemoguæi odgovori i suparnik moj da mi napiše knjigu.
Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.
36 Nosio bih je na ramenu svom, vezao bih je sebi kao vijenac,
Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.
37 Broj koraka svojih kazao bih mu, kao knez pristupio bih k njemu.
Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.
38 Ako je na me vikala moja zemlja, i brazde njezine plakale,
Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,
39 Ako sam jeo roda njezina bez novaca i dosaðivao duši gospodara njezinijeh,
Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:
40 Mjesto pšenice neka mi raða trnje, i mjesto jeèma kukolj. Svršiše se rijeèi Jovove.
Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. Skonávají se slova Jobova.
