Jov 3
1 Potom otvori usta svoja Jov i stade kleti dan svoj.
Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
2 I progovoriv Jov reèe:
Nebo mluvě Job, řekl:
3 Ne bilo dana u koji se rodih, i noæi u kojoj rekoše: rodi se djetiæ!
Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
4 Bio taj dan tama, ne gledao ga Bog ozgo, i ne osvjetljavala ga svjetlost!
Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
5 Mrak ga zaprznio i sjen smrtni, oblak ga obastirao, bio strašan kao najgori dani!
Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
6 Noæ onu osvojila tama, ne radovala se meðu danima godišnjim, ne brojila se u mjesece!
Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
7 Gle, noæ ona bila pusta, pjevanja ne bilo u njoj!
Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
8 Kleli je koji kunu dane, koji su gotovi probuditi krokodila!
Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
9 Potamnjele zvijezde u sumraèje njezino, èekala vidjelo i ne doèekala ga, i ne vidjela zori trepavica;
Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
10 Što mi nije zatvorila vrata od utrobe i nije sakrila muku od mojih oèiju.
Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
11 Zašto ne umrijeh u utrobi? ne izdahnuh izlazeæi iz utrobe?
Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
12 Zašto me prihvatiše koljena? zašto sise, da sem?
Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
13 Jer bih sada ležao i poèivao; spavao bih, i bio bih miran,
Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
14 S carevima i savjetnicima zemaljskim, koji zidaše sebi pustoline,
S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
15 Ili s knezovima, koji imaše zlata, i kuæe svoje puniše srebra.
Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
16 Ili zašto ne bih kao nedonošèe sakriveno, kao dijete koje ne ugleda vidjela?
Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
17 Ondje bezbožnici prestaju dosaðivati, i ondje poèivaju iznemogli,
Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
18 I sužnji se odmaraju i ne èuju glasa nastojnikova.
Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
19 Mali i veliki ondje je, i rob slobodan od svoga gospodara.
Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
20 Zašto se daje vidjelo nevoljniku i život onima koji su tužna srca,
Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
21 Koji èekaju smrt a nje nema, i traže je veæma nego zakopano blago,
Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
22 Koji igraju od radosti i vesele se kad naðu grob?
Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
23 Èovjeku, kojemu je put sakriven i kojega je Bog zatvorio otsvuda?
Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
24 Jer prije jela mojega dolazi uzdah moj, i kao voda razljeva se jauk moj.
Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
25 Jer èega se bojah doðe na mene, i èega se strašah zadesi me.
To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
26 Ne poèivah niti imah mira niti se odmarah, i opet doðe strahota.
Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
