Jov 13
1 Eto, sve je to vidjelo oko moje, èulo uho moje, i razumjelo.
Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.
2 Što vi znate, znam i ja, nijesam gori od vas.
Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.
3 Ipak bih govorio sa svemoguæim, i rad sam s Bogom pravdati se.
Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.
4 Jer vi izmišljate laži, svi ste zaludni ljekari.
Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.
5 O da biste sasvijem muèali! bili biste mudri.
Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.
6 Èujte moj odgovor, i slušajte razloge usta mojih.
Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.
7 Treba li da govorite za Boga nepravdu ili prijevaru da govorite za nj?
Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?
8 Treba li da mu gledate ko je? treba li da se prepirete za Boga?
Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?
9 Hoæe li biti dobro kad vas stane ispitivati? hoæete li ga prevariti kao što se vara èovjek?
Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?
10 Zaista æe vas karati, ako tajno uzgledate ko je.
V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.
11 Velièanstvo njegovo neæe li vas uplašiti? i strah njegov neæe li vas popasti?
Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?
12 Spomeni su vaši kao pepeo, i vaše visine kao gomile blata.
Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.
13 Muèite i pustite me da ja govorim, pa neka me snaðe šta mu drago.
Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.
14 Zašto bih kidao meso svoje svojim zubima i dušu svoju metao u svoje ruke?
Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?
15 Gle, da me i ubije, opet æu se uzdati u nj, ali æu braniti putove svoje pred njim.
By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.
16 I on æe mi biti spasenje, jer licemjer neæe izaæi preda nj.
Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.
17 Slušajte dobro besjedu moju, i neka vam uðe u uši što æu iskazati.
Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.
18 Evo, spremio sam parbu svoju, znam da æu biti prav.
Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.
19 Ko æe se preti sa mnom? da sad umuknem, izdahnuo bih.
Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?
20 Samo dvoje nemoj mi uèiniti, pa se neæu kriti od lica tvojega.
Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:
21 Ukloni ruku svoju od mene, i strah tvoj da me ne straši.
Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.
22 Potom zovi me, i ja æu odgovarati; ili ja da govorim, a ti mi odgovaraj.
Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.
23 Koliko je bezakonja i grijeha mojih? pokaži mi prijestup moj i grijeh moj.
Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.
24 Zašto sakrivaš lice svoje i držiš me za neprijatelja svojega?
Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?
25 Hoæeš li skršiti list koji nosi vjetar, ili æeš goniti suhu slamku,
Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?
26 Kad mi pišeš grèine i daješ mi u našljedstvo grijehe mladosti moje,
Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,
27 I meæeš noge moje u klade, i paziš na sve staze moje i ideš za mnom ustopce?
A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;
28 A on se raspada kao trulina, kao haljina koju jede moljac.
Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.
