Jó 14
1 O homem nascido da mulher é curto de dias e farto de inquietação.
Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 Sai como a flor, e se corta; foge também como a sombra, e não permanece.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 E sobre este tal abres os teus olhos, e a mim me fazes entrar no juízo contigo.
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Quem do imundo tirará o puro? ninguém.
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 Visto que os seus dias estão determinados, contigo está o número dos seus dias; e tu lhe puseste limites, e não passará além deles.
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Desvia-te dele, para que tenha repouso, até que, como o jornaleiro, tenha contentamento no seu dia.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 Porque há esperança para a árvore que, se for cortada, ainda se renovará, e não cessarão os seus renovos
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 Se se envelhecer na terra a sua raiz, e morrer o seu tronco no pó,
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 Ao cheiro das águas brotará, e dará ramos para a planta.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 Porém, morrendo o homem, está abatido: e dando o homem o espírito, então onde está?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 Como as águas se retiram do mar, e o rio se esgota, e fica seco,
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 Assim o homem se deita, e não se levanta: até que não haja mais céus não acordarão nem se erguerão de seu sono.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Oxalá me escondesses na sepultura, e me ocultasses até que a tua ira se desviasse: e me pusesses um limite, e te lembrasses de mim! (Sheol h7585)
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
14 Morrendo o homem, porventura tornará a viver? todos os dias de meu combate esperaria, até que viesse a minha mudança?
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Chama-me, e eu te responderei, e afeiçoa-te à obra de tuas mãos.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 Pois agora contas os meus passos: porventura não vigias sobre o meu pecado?
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 A minha transgressão está selada num saco, e amontoas as minhas iniquidades.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 E, na verdade, caindo a montanha, desfaz-se: e a rocha se remove do seu lugar.
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 As águas gastam as pedras, as cheias afogam o pó da terra: e tu fazes perecer a esperança do homem.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Tu para sempre prevaleces contra ele, e ele passa; tu, mudando o seu rosto, o despedes.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 Os seus filhos estão em honra, sem que ele o saiba: ou ficam minguados sem que ele o perceba:
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 Mas a sua carne nele tem dores: e a sua alma nele lamenta.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
