< Jó 7 >

1 Porventura não tem o homem guerra sobre a terra? e não são os seus dias como os dias do jornaleiro?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Como o cervo que suspira pela sombra, e como o jornaleiro que espera pela sua paga,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 Assim me deram por herança mezes de vaidade: e noites de trabalho me prepararam.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Deitando-me a dormir, então digo, Quando me levantarei? mas comprida é a noite, e farto-me de me voltar na cama até á alva.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 A minha carne se tem vestido de bichos e de torrões de pó: a minha pelle está gretada, e se fez abominavel.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 Os meus dias são mais velozes do que a lançadeira do tecelão, e pereceram sem esperança.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Lembra-te de que a minha vida é como o vento; os meus olhos não tornarão a ver o bem.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 Os olhos dos que agora me vêem não me verão mais: os teus olhos estarão sobre mim, porém não serei mais.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 Assim como a nuvem se desfaz e passa, assim aquelle que desce á sepultura nunca tornará a subir. (Sheol h7585)
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 Nunca mais tornará á sua casa, nem o seu logar jámais o conhecerá.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Por isso não reprimirei a minha bocca: fallarei na angustia do meu espirito; queixar-me-hei na amargura da minha alma.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Sou eu porventura o mar, ou a baleia, para que me ponhas uma guarda?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Dizendo eu: Consolar-me-ha a minha cama: meu leito alliviará a minha ancia;
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 Então me espantas com sonhos, e com visões me assombras:
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 Pelo que a minha alma escolheria antes a estrangulação: e antes a morte do que a vida.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 A minha vida abomino, pois não viveria para sempre: retira-te de mim; pois vaidade são os meus dias.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 Que é o homem, para que tanto o estimes, e ponhas sobre elle o teu coração,
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 E cada manhã o visites, e cada momento o proves?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Até quando me não deixarás, nem me largarás, até que engula o meu cuspo?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Se pequei, que te farei, ó Guarda dos homens? porque fizeste de mim um alvo para ti por tropeço, para que a mim mesmo me seja pesado?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 E porque me não perdoas a minha transgressão, e não tiras a minha iniquidade? porque agora me deitarei no pó, e de madrugada me buscarás, e não estarei lá.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

< Jó 7 >