Salmenes 137

1 Ved Babels elvar, der sat me og gret, når me kom Sion i hug.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 På vier-runnarne der i landet hengde me harporne våre.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 For der kravde dei som heldt oss fanga song av oss, og våre plågarar kravde gleda: «Syng åt oss av Sions songar!»

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 Korleis kann me syngja Herrens song på framand jord?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 Um eg gløymer deg, Jerusalem, so gjev mi høgre hand må gløyma seg burt!

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 Gjev tunga må hanga fast ved gomen min, dersom eg ikkje kjem deg i hug, dersom eg ikkje set Jerusalem yver mi høgste gleda.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 Herre, hugsa Edoms søner Jerusalems dag! dei som sagde: «Riv ned, riv ned, radt ned til grunnen!»

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 Babels dotter, du øydelagde! sæl er den som gjev deg løn for den gjerning du gjorde imot oss!

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 Sæl er den som tek og krasar dine småborn imot berget!

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.