Salmenes 132
1 Ein song til høgtidsferderne. Herre, kom i hug for David all hans møda!
Píseň stupňů. Pamětliv buď, Hospodine, na Davida i na všecka trápení jeho,
2 Han som svor for Herren, lova Jakobs velduge:
Jak se přísahou zavázal Hospodinu, a slib učinil Nejmocnějšímu Jákobovu, řka:
3 «Ikkje gjeng eg inn i mitt heimetjeld, ikkje stig eg upp på lega i mi seng,
Jistě že nevejdu do stánku domu svého, a nevstoupím na postel ložce svého,
4 ikkje unner eg augo svevn, ikkje augneloki ein blund,
Aniž dám očím svým usnouti, ani víčkám svým zdřímati,
5 fyrr eg finn ein stad for Herren, ein bustad for Jakobs velduge.»
Dokudž nenajdu místa Hospodinu, k příbytkům Nejmocnějšímu Jákobovu.
6 Sjå, me høyrde um henne i Efrata, so fann me henne i skogbygdi.
Aj, uslyšavše o ní, že byla v kraji Efratském, našli jsme ji na polích Jaharských.
7 Lat oss ganga til hans bustad, lat oss tilbeda for hans fotskammel!
Vejdemeť již do příbytků jeho, a skláněti se budeme u podnoží noh jeho.
8 Statt upp, Herre, og kom til din kvilestad, du og ditt veldes kista!
Povstaniž, Hospodine, a vejdi do odpočinutí svého, ty i truhla velikomocnosti tvé.
9 Prestarne dine klæde seg i rettferd, og dine trugne ropa med fagnad!
Kněží tvoji ať se zobláčejí v spravedlnost, a svatí tvoji ať vesele prozpěvují.
10 For David, din tenars skuld vis ikkje frå deg åsyni åt den du hev salva!
Pro Davida služebníka svého neodvracejž tváři pomazaného svého.
11 Herren hev svore David ein sann eid, den gjeng han ikkje ifrå: «Av di livsfrukt vil eg setja kongar på din stol.
Učinilť jest Hospodin pravdomluvnou přísahu Davidovi, aniž se od ní uchýlí, řka: Z plodu života tvého posadím na trůn tvůj.
12 Dersom dine søner held mi pakt og mine vitnemål som eg skal læra deim, so skal og deira søner æveleg og alltid sitja på din kongsstol.»
Budou-li ostříhati synové tvoji smlouvy mé a svědectví mých, kterýmž je vyučovati budu, také i synové jejich až na věky seděti budou na stolici tvé.
13 For Herren hev valt seg Sion, han ynskte det til sin bustad:
Neboť jest vyvolil Hospodin Sion, oblíbil jej sobě za svůj příbytek, řka:
14 «Dette er min kvilestad for all tid, her vil eg bu, for det hev eg ynskt.
Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil.
15 Maten her vil eg rikleg signa, dei fatige vil eg metta med brød,
Potravu jeho hojným požehnáním rozmnožím, chudé jeho chlebem nasytím,
16 og prestarne vil eg klæda med frelsa, og dei gudlege skal ropa høgt av fagnad.
A kněží jeho v spasení zobláčím, a svatí jeho vesele prozpěvovati budou.
17 Der vil eg lata veksa upp eit horn for David, der hev eg stelt til ei lampa for den eg hev salva.
Tuť způsobím, aby zkvetl roh Davidův; připravím svíci pomazanému svému.
18 Hans fiendar vil eg klæda med skam, men yver honom skal hans kruna stråla.»
Nepřátely jeho v hanbu zobláčím, nad ním pak kvésti bude koruna jeho.
