Jobs 4
1 Då tok Elifaz frå Teman til ords og sagde:
Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
2 «Vert du vel tykkjen um eg talar? Men kven kann halda ordi inne?
Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
3 På rette veg du førde mange; dei trøytte hender styrkte du;
Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
4 med ord du hjelpte deim som snåva, og gav dei veike knei kraft.
Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
5 Men når det gjeld deg sjølv, du klagar; når deg det råkar, ræddast du!
Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.
6 Di von du på di gudstru bygde og sette lit til last-laust liv.
Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
7 Tenk etter: Når vart skuldlaus tynt? Når gjekk rettvis mann til grunns?
Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
8 Stødt fann eg: dei som urett pløgde, og sådde naud, dei hausta slikt;
Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.
9 dei stupte for Guds andedrag, gjekk for hans vreidestorm til grunns.
Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
10 Ja, løva skrik, og villdyr burar; ungløva fær sin tanngard knekt;
Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
11 og løva døyr av skort på rov; løvinna misser sine ungar.
Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
12 Ein løynleg tale til meg kom; i øyra mitt det stilt vart kviskra,
Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
13 som tankar i eit nattsyn kjem, når svevnen tung på folki kviler.
V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
14 Det kom ei rædsla yver meg, ei skjelving gjenom alle lemer;
Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
15 ein gust meg yver panna strauk, og på min kropp seg håri reiste;
Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
16 og noko stogga for mi åsyn; eg kunde ikkje klårt skilja; framfor mitt auga stod eit bilæt’, eg høyrde som ei røyst som kviskra:
Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
17 «Hev menneskjet vel rett for Gud? Er mannen rein framfor sin skapar?
Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
18 Han sine tenarar ei trur og finn hjå sine englar lyte -
Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
19 enn meir hjå folk i hus av leir; hjå deim som hev sin grunn i moldi, ein kann deim krasa, som eit mol.
Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
20 Dei er frå morgon og til kveld; ein krasar deim - kven merkar det? - Og dei vert ikkje funne meir.
Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.
21 Når deira tjeldsnor vert rykt upp, dei døyr og ingen visdom fær.»
Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
