< Jobs 34 >
1 Og Elihu tok til ords og sagde:
Ještě mluvil Elihu, a řekl:
2 «Vismenner, høyr på ordi mine! Kunnige folk, lyd no på meg!
Poslouchejte, moudří, řečí mých, a rozumní, ušima pozorujte.
3 For ordi prøver ein med øyro, som ein med gomen maten smakar.
Nebo ucho řečí zkušuje, tak jako dásně okoušejí pokrmu.
4 So lat oss no det rette velja og saman finna ut det gode!
Soud sobě zvolme, a vyhledejme mezi sebou, co by bylo dobrého.
5 For Job hev sagt: «Eg skuldfri er; min rett hev Gud ifrå meg teke;
Nebo řekl Job: Spravedliv jsem, a Bůh silný zavrhl při mou.
6 tråss i min rett, stend eg som ljugar, uskuldig fekk eg ulivssår.»
Své-liž bych pře ukrývati měl? Přeplněna jest bolestí rána má bez provinění.
7 Finst det vel nokon mann som Job? som gløyper hædings ord som vatn,
Který muž jest podobný Jobovi, ješto by pil posměch jako vodu?
8 som held med illgjerdsmenner lag, hev umgang med gudlause folk?
A že by všel v tovaryšství s činiteli nepravosti, a chodil by s lidmi nešlechetnými?
9 For han hev sagt: «Kva gagnar det ein mann å vera ven med Gud?»
Nebo řekl: Neprospívá to člověku líbiti se Bohu.
10 Difor, de menn med vit, høyr meg! D’er langt frå Gud å vera gudlaus, frå Allvalds-Gud å gjera urett.
A protož, muži rozumní, poslouchejte mne. Odstup od Boha silného nešlechetnost a od Všemohoucího nepravost.
11 Han løner mannen for hans gjerd, fer med han etter all hans ferd.
Nebo on podlé skutků člověka odplací, a podlé toho, jaká jest čí cesta, působí, aby to nalézal.
12 Nei, urettferdig er’kje Gud, og Allvald krenkjer ikkje retten.
A naprosto Bůh silný nečiní nic nešlechetně, a Všemohoucí nepřevrací soudu.
13 Kven let vel honom styra jordi? Og kven hev grunna jordheims-kringen?
Kdo svěřil jemu zemi? A kdo zpořádal všecken okršlek?
14 Um han på seg åleine tenkte og drog sin ande til seg att,
Kdyby se na něj obrátil, a ducha jeho i duši jeho k sobě vzal,
15 då gjekk alt livande til grunns, og menneskja vart atter mold.
Umřelo by všeliké tělo pojednou, a tak by člověk do prachu se navrátil.
16 Um du er klok, so høyr på dette, og lyd på ljoden av mitt ord!
Máš-li tedy rozum, poslyš toho, pusť v uši své hlas řečí mých.
17 Kann ein som hatar retten, styra? Fordømer du den allrettvise?
Ješto ten, kterýž by v nenávisti měl soud, zdaliž by panovati mohl? Čili toho, jenž jest svrchovaně spravedlivý, za nešlechetného vyhlásíš?
18 Kann ein til kongen segja: «Niding!» Og til dei megtige: «Du brotsmann?»
Zdaliž sluší králi říci: Ó nešlechetný, a šlechticům: Ó bezbožní?
19 Til han som ei gjer skil på fyrstar, og ikkje vyrder rik mot fatig. Av di hans hand hev skapt deim alle?
Mnohem méně tomu, kterýž nepřijímá osob knížat, aniž u něho má přednost urozený před nuzným; nebo dílo rukou jeho jsou všickni.
20 Dei andast brått og midt um natti, eit folk avjagast og kverv burt, stormenn forgjengst i hjelpeløysa.
V okamžení umírají, třebas o půl noci postrčeni bývají lidé, a pomíjejí, a zachvácen bývá silný ne rukou lidskou.
21 Hans augo ser til mannsens ferd, han skodar kvart eit stig han tek;
Nebo oči jeho hledí na cesty člověka, a všecky kroky jeho on spatřuje.
22 det finst’kje skugge eller myrker der illgjerdsmenn kann løyna seg.
Neníť žádných temností, ani stínu smrti, kdež by se skryli činitelé nepravosti.
23 Han tarv’kje lenge sjå på mannen fyrr han lyt møta Gud til doms.
Aniž zajisté vzkládá na koho více, tak aby se s Bohem silným souditi mohl.
24 Han utan forhøyr storfolk krasar og andre set i deira stad.
Pyšné stírá bez počtu, a postavuje jiné na místa jejich.
25 Han kjennar heile deira verk og gjev um natti deim til tyning.
Nebo zná skutky jejich; pročež na ně obrací noc, a potříni bývají.
26 Han tuktar deim som illgjerdsmenner, ein stad der alle kann det sjå,
Jakožto bezbožné rozráží je na místě patrném,
27 dei som hev vike burt frå han og ikkje hev hans vegar fylgt -
Proto že odstoupili od něho, a žádných cest jeho nešetřili,
28 so han kann høyra armods klaga og jammerskrik frå undertrykte.
Aby dokázal, že připouští k sobě křik nuzného, a volání chudých že vyslýchá.
29 Fær han det stilt, kven vil fordøma? Løyner han seg - kven kann då sjå han? - for folkemugen og for mannen,
(Nebo když on spokojí, kdo znepokojí? A když skryje tvář svou, kdo jej spatří?) Tak celý národ, jako i každého člověka jednostejně,
30 so ikkje gudlaus mann skal råda og vera snaror yver folket.
Aby nekraloval člověk pokrytý, aby nebylo lidem ourazu.
31 For segjer ein vel so til Gud: «Ovmodigt hev eg bore meg; eg vil ikkje lenger vera vond.
Jistě žeť k Bohu silnému raději toto mluveno býti má: Ponesuť, nezruším.
32 Vis du meg det eg ikkje ser! hev eg gjort synd, vil eg snu um?»
Mimo to, ne vidím-li čeho, ty vyuč mne; jestliže jsem nepravost páchal, neučiním toho víc.
33 Skal han då straffa som du tykkjer? D’er du som er den misnøgde; so lyt du velja, ikkje eg; og du fær segja det du veit.
Nebo zdali vedlé tvého zdání odplacovati má, že bys ty toho neliboval, že bys ono zvoloval, a ne on? Pakli co víš jiného, mluv.
34 Dei kloke folk vil segja til meg, og kvar ein vismann som meg høyrer:
Muži rozumní se mnou řeknou, i každý moudrý poslouchaje mne,
35 «Job talar ikkje med forstand hans ord er utan ettertanke.»
Že Job hloupě mluví, a slova jeho nejsou rozumná.
36 Gjev Job må allstødt verta prøvd for sine svar på nidings vis!
Ó by zkušen byl Job dokonale, pro odmlouvání nám jako lidem nepravým,
37 For han legg brotsverk til si synd og ber seg vyrdlaust millom oss, og talar mange ord mot Gud.»
Poněvadž k hříchu svému přidává i nešlechetnost, mezi námi také jen chloubu svou vynáší, a rozmnožuje řeči své proti Bohu.