Jobs 30

1 Men no er eg til spott for deim som yngre er av år enn eg; eg deira feder ikkje fann verdige plass hjå gjætarhunden.

Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

2 Magtlause er og deira hender, og deira saft og kraft er burte;

Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

3 Dei magre er av naud og svolt, dei gneg i turre øydemarki som alt i går var reine audni,

Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

4 og plukkar melde millom kjørri og hev til føda einerot.

Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

5 Frå folket vert dei jaga burt, fær tjuvemann slengt etter seg.

Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

6 Dei gøymer seg i fæle gil, i holor uti jord og fjell;

Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

7 og millom buskor skrålar dei og samlast under netlerunnar;

V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

8 ei ætt av dårar og namnlause som ein helst piskar ut or landet.

Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

9 No er eg slengjestev for deim, eit ordtak hev for deim eg vorte.

Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

10 Dei styggjest ved meg, held seg burte og sparer ei å sputta på meg.

V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

11 Utan all blygd dei krenkjer meg, hiv av kvart band framfor mi åsyn.

Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

12 Eit utjo reiser seg til høgre, dei spenner mine føter burt, og legg ulukke-vegar mot meg.

Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

13 Og stigen min den bryt dei upp og hjelper til med mi ulukka, dei som er hjelpelause sjølv.

Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

14 Som gjenom vide murbrot kjem dei, velter seg fram med bråk og brak.

Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

15 Imot meg vender rædslor seg, mi æra elter dei som stormen, mi velferd kvarv som lette sky.

Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

16 No jamrar seg mi sjæl i meg; usæle dagar held meg fast.

A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

17 Natti gneg mine knokar av meg, min verk, mi pina aldri søv.

Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

18 Ved allmagt vert min klædnad vanstelt, heng tett som skjortekragen kring meg.

Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

19 Han kasta meg i skarnet ned; og eg ser ut som mold og oska.

Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

20 Eg skrik til deg, du svarar ikkje, eg stend der, og du stirer på meg.

Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

21 Hard hev du vorte imot meg, du stri’r mot meg med veldug hand.

Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

22 Du let meg fara burt i stormen, du let meg tynast i hans brus.

Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

23 Eg veit du fører meg til dauden, der alt som liver samlast lyt.

Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

24 Kven kavar ikkje når han søkk? Kven ropar ikkje ut i fåren?

Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

25 Gret eg’kje sjølv med den fortrykte, og syrgde yver fatigmann?

Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

26 Eg vona godt, men det kom vondt, eg venta ljos, men myrker kom.

Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

27 Det kokar allstødt i mitt indre, ulukkedagen møter meg.

Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

28 Svart gjeng eg kring, men ikkje solbrend, eg ris i flokken, skrik um hjelp.

Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

29 Bror åt sjakalar hev eg vorte, til strussar eg ein frende er.

Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

30 Mi hud er svart og flaknar av; det brenn i mine bein av hite.

Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

31 Min cither hev eg bytt i sorg, og fløyta mi med gråtar-mål.

A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.