Jobs 29

1 Då heldt Job fram med talen sin og sagde:

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

2 «Å, var eg som i fordums måna’r, som den gong Gud mi verja var,

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

3 då yver meg hans lampa skein, som lyste meg i myrkret fram,

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

4 slik som eg var i mogne manndom, då Gud var ven i huset mitt,

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

5 då Allvald endå med meg var, og mine born eg kring meg såg,

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

6 då eg i fløyte foten tvådde, og olje rann av fjellet nær meg,

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

7 då eg til porten steig i byen, og sessen min på torget tok!

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

8 Ungdomen såg meg, løynde seg; dei gamle reiste seg og stod;

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

9 hovdingar stogga midt i talen og lagde handi på sin munn;

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

10 og røysti tagna hjå dei gjæve, og tunga seg til gomen kleimde;

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

11 dei som meg høyrde, sælka meg, og dei som såg meg, vitna for meg.

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

12 Eg berga arming når han ropa, og farlaus som var utan hjelp;

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

13 velsigning fekk eg frå forkomne, og enkjor fekk eg til å jubla.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

14 Rettferd var min, eg hennar bunad; rett var mi kappa og mi kruna.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

15 Eg for den blinde auga var, og føter var eg for den halte.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

16 Ein far eg var for fatigfolk; eg for ukjende saki granska.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

17 På brotsmann tennerne eg knekte, reiv fengdi utor gapet hans.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

18 Eg sagde: «I reiret skal eg døy, med dagar talrike som sand.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

19 Til roti mi skal vatnet trengja, dogg bu ved natt på greini mi;

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

20 mi æra held seg frisk hjå meg, bogen vert ny handi mi.»

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

21 Dei høyrde ventande på meg, og lydde stilt på rådi mi.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

22 Og ikkje la dei mot mitt ord, min tale draup ned yver deim.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

23 På meg dei bia som på regn, ja, som vårregn opna munnen.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

24 Eg smilte til mismodige, mitt andlit fekk dei ikkje myrkt.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

25 Når eg deim vitja, sat eg fremst, sat som ein konge i sin herflokk, lik ein som trøystar syrgjande.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.