Jobs 10
1 Mi sjæl er leid av livet mitt, eg gjev mi klaga lause taumar, vil tala i min såre hugverk.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2 Til Gud eg segjer: «Døm meg ikkje; seg kvifor du imot meg strider!
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3 Finn du det godt å gjera vald, og øyda upp ditt eige verk, men lysa yver gudlaust råd?
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4 Er auga ditt av kjøt og blod? Ser du som menneskje plar sjå?
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5 Er dine dagar mennesk-dagar? Er dine år lik mannsens år?
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6 Med di mitt brot du leitar upp, og granskar etter syndi mi,
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7 endå du veit eg er uskuldig, og ingen bergar or di hand.
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8 Di hand hev skapt og dana meg fullt ut, og no vil du meg tyna?
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9 Hugs på, du forma meg som leir; no gjer du atter meg til mold!
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10 Som mjølk du let meg renna ut og let meg stivna liksom ost;
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11 Du klædde meg med hud og kjøt, fleitta bein og senar saman.
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12 Du gav meg både liv og miskunn, og verna um mitt andedrag.
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13 Men dette du i hjarta gøymde, eg veit det var i din tanke;
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14 Du vakta på meg um eg synda; du gav meg ikkje til mitt brot;
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15 um eg var skuldig, usæl eg! Um skuldfri, tord’ eg ei meg briska, av skjemsla mett, med naud for augom;
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16 For då du jaga meg som løva og let meg atter under sjå,
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17 du førde nye vitne mot meg og harmast endå meir på meg og sende mot meg her på her.
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18 Kvi drog du meg or morsliv fram? Kvi fekk eg ikkje usedd døy,
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19 lik ein som aldri til hev vore, og vart i grav frå morsliv lagt?
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20 Er ikkje mine dagar få? Haldt upp! Slepp meg, so eg litt glad kann verta,
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21 fyrr eg gjeng burt, og kjem’kje att, til myrkre land med daudeskugge,
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22 eit land so myrkt som svarte natti, med daudeskugge og vanskipnad, der dagsljoset er som myrke natt!»»
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
