Salmenes 137

1 Ved Babylons elver, der satt vi og gråt når vi kom Sion i hu.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 På vidjene der hengte vi våre harper;

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 for der krevde våre fangevoktere sanger av oss, våre plagere at vi skulde være glade: Syng for oss av Sions sanger!

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 Hvorledes skulde vi synge Herrens sang på fremmed jord?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 Glemmer jeg dig, Jerusalem, da glemme mig min høire hånd!

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 Min tunge henge fast ved min gane om jeg ikke kommer dig i hu, om jeg ikke setter Jerusalem over min høieste glede!

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 Kom Jerusalems dag i hu, Herre, så du straffer Edoms barn, dem som sa: Riv ned, riv ned, like til grunnen i den!

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 Babels datter, du ødelagte! Lykksalig er den som gir dig gjengjeld for den gjerning du gjorde mot oss.

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 Lykksalig er den som griper og knuser dine spede barn imot klippen.

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.