Jobs 16
1 Da tok Job til orde og sa:
A odpovídaje Job, řekl:
2 Jeg har hørt meget som dette; I er plagsomme trøstere alle sammen.
Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.
3 Blir det aldri ende på de vindige ord? Eller hvad egger dig til å svare?
Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?
4 Også jeg kunde tale som I; om I var i mitt sted, kunde jeg sette ord sammen mot eder, og jeg kunde ryste på hodet over eder;
Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?
5 jeg kunde styrke eder med min munn, og mine lebers medynk kunde stille eders smerte.
Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.
6 Om jeg taler, stilles ikke min smerte, og lar jeg det være, hvad lindring får jeg da?
Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.
7 Ja, nu har han trettet mig ut; du har ødelagt hele mitt hus.
Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.
8 Og du grep mig fatt - det blev et vidne mot mig; min magerhet stod op imot mig, like i mitt åsyn vidnet den mot mig.
A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.
9 Hans vrede sønderrev mig og forfulgte mig; han skar tenner imot mig; som min motstander hvesset han sine øine mot mig.
Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.
10 De spilet op sin munn mot mig, med hån slo de mine kinnben; alle slo de sig sammen mot mig.
Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.
11 Gud gir mig i urettferdige folks vold og styrter mig i ugudelige menneskers hender.
Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.
12 Jeg levde i ro; da sønderbrøt han mig, han grep mig i nakken og sønderknuste mig, han satte mig op til skive for sig.
Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.
13 Hans skyttere kringsatte mig, han kløvde mine nyrer uten barmhjertighet; han øste ut min galle på jorden.
Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.
14 Han rev i mig rift på rift; han stormet mot mig som en kjempe.
Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.
15 Jeg har sydd sekk om min hud og stukket mitt horn i støvet;
Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.
16 mitt ansikt er rødt av gråt, og over mine øielokk ligger det dødsskygge.
Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.
17 Og dog er det ingen urett i mine hender, og min bønn er ren.
Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.
18 Å jord, dekk ikke mitt blod, og måtte det ikke være noget sted hvor mitt skrik stanser!
Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.
19 Selv nu har jeg mitt vidne i himmelen og i det høie en som kan stadfeste mine ord.
Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.
20 Stadig spotter mine venner mig; mot Gud skuer gråtende mitt øie,
Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.
21 at han må la mannen få rett i hans strid med Gud og menneskebarnet rett mot hans næste;
Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.
22 for få år vil det gå før jeg vandrer den vei som jeg ikke vender tilbake.
Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.
