Jobs 10
1 Min sjel er lei av mitt liv, jeg vil la min klage ha fritt løp, jeg vil tale i min sjels bitre smerte.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2 Jeg vil si til Gud: Fordøm mig ikke, la mig vite hvorfor du strider mot mig!
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3 Tykkes det dig godt at du undertrykker, at du forkaster det dine hender med omhu har dannet, og lar ditt lys skinne over ugudeliges råd?
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4 Har du menneskeøine, eller ser du således som et menneske ser?
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5 Er dine dager som et menneskes dager, eller dine år som en manns dager? -
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6 siden du søker efter min misgjerning og leter efter min synd,
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7 enda du vet at jeg ikke er ugudelig, og at det ingen er som redder av din hånd.
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8 Dine hender har dannet mig og gjort mig, helt og i alle deler, og nu vil du ødelegge mig!
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9 Kom i hu at du har dannet mig som leret, og nu lar du mig atter vende tilbake til støvet!
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10 Helte du mig ikke ut som melk og lot mig størkne som ost?
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11 Med hud og kjøtt klædde du mig, og med ben og sener gjennemvevde du mig.
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12 Liv og miskunnhet har du gitt mig, og din varetekt har vernet om min ånd.
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13 Og dette gjemte du i ditt hjerte, jeg vet at dette hadde du i sinne:
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14 Syndet jeg, så vilde du vokte på mig og ikke frikjenne mig for min misgjerning;
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15 var jeg skyldig, da ve mig, men var jeg uskyldig, skulde jeg dog ikke kunne løfte mitt hode, mett av skam og med min elendighet for øie;
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16 og hevet det sig dog, så vilde du jage efter mig som en løve, og atter vise dig forunderlig mot mig;
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17 du vilde føre nye vidner mot mig og øke din harme mot mig, sende alltid nye hærflokker mot mig.
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18 Hvorfor lot du mig utgå av mors liv? Jeg skulde ha opgitt ånden, og intet øie skulde ha sett mig;
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19 jeg skulde ha vært som om jeg aldri hadde vært til; fra mors liv skulde jeg ha vært båret til graven.
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20 Er ikke mine dager få? - Han holde op! Han la mig være, så jeg kan bli litt glad,
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21 før jeg går bort for ikke å vende tilbake, bort til mørkets og dødsskyggens land,
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22 et land så mørkt som den sorteste natt, hvor dødsskygge og forvirring råder, og hvor lyset er som den sorteste natt!
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
